Od prosince 2009 do března 2010 pobýval Komár na Novém Zélandu. Tato stránka mu sloužila k příležitostné ventilaci svých prožitků a hlubokých duševních hnutí.

14. 12. 2009

Mili zlati, jsem na druhem konci sveta, 18000 km od domova a je tu leto. Zelena zeme plna muchnicek, deste, zelene, kiwaku, posumu a ochotnych ridicu. Ale od zacatku:

Odlet s Korean Air se nesl v duchu hordy Korejcu s kufry plnymi fialovych cokolad. Uz v Curychu mne oslovil jeden kluk ze Sadske, taky miri na NZ. Docela pohodar. V Inchonu jsme se ubytovali v hotelu a po vydatne veceri "snez co snis", dalsiho ctvrt roku bude hlad, jsme se cpali. Druhy den jsme potkakli ve vytahu kluka z Kladna - o jak je ta Korea mala. Jede z NZ domu. Vyrazili jsme na otocku do Inchonu - prumyslovy pristav, rafienerie, panelaky, atd. Nemusim vykladat, ze stopem, samozrejme. Dokonce jsme se naztratili a stopli i neco zpatky. Az poletim domu, bude to bez hotelu, a tak se snad dokopu k tomu, mrknout se na caru s KLDR.

Odlet na NZ v pohode, jen dalsich 11 hodin v letadle bylo dost umornych. Diky tomu, ze noc pred odletem jsem spal 2 hodiny /dlouho dopredu bali jen amateri/, jsem se vyhnul jet lagu - pasmove nemoci. Auckland nas privital tradicne v cele predbezneho zadrzeni alias kancl imigracniho. Otazky vesmes stupidni a stejne jako pred lety. "A to vam za to stoji sem jet pres pul sveta kvuli turistice? A jak se tu budete dopravovat? Stopem?" A uz tukal do goolu heslo "hitchhiking in NZ" - zkratka blbec. Zaver asi takovy - to ze jste tu posledne pracoval neni problem, protoze to bylo legalne, ale opovazte se to udelat znova. No to tak - ja a pracovat. Kolegove na TSK mi mohli dat reference, ze nic takoveho nehrozi.

No a pak jsem vysel ven a zul se /narazky na smrad si odpustte/. Prvni a posledni plan meho programu byl splnen. Rozloucil jsem se s tim klucinou ze Sadske /Petr se jmenoval/ a sel na stopa. Na dve auta jsem dojel do Thames na poloostrove Coromandel. Aj ta anglictina, cim oni tu mluvi! Sejkspyr se obraci v hrobe a ja vubec nerozumim - musim si zvyknout.

Noc jsme stravil v busi - kratka prochazka k stromum kauri. Zelandska bus, to je neskutecny zeleny zazrak a perlickou jsem prave stromy kauri. Kdy se vam podari podivat se na les zvrchu, obcas z toho cni o nejakou tu desitku metru prave koruna kauri. Porostla vsemi moznymi rostlinami. Nasel jsem misto na spani - sice to bylo v rezervaci, ale rek jsem si, ze kdyz budu spat na ceste, nic se nestane. V noci mne zacli zrat komari a muchnicky, a tak jsem se rozhodl postavit stan - a praskla tycka - bohuzel dost neopravitelne. No vlez jsem pod zhrouceny stan - aspon proti hmyzu. Prset zacalo rano a tak jsem se sbalil, abych zjistil, ze se mi nejaky smrduty posum prokousal k chlebu do bocni strany batohu. 5 cm dira, snad vydrzi nahlodany zip.

Pro chytré hlavy:
Jakou barvu bude mit vase stolice po snezeni 2 balicku pomerancoveho vitacitu?
/na konzistenci radsi nemyslete/

No a rano ze se trochu projedu - dojel jsem do mesta Coromandel - takovy zapadakov z dob zlate horecky. Sednul jsem na lavicku a pozoroval cvrkot. Pak jsem si zbrnkal na ukulele a ac jsem nemel pred sebou klobouk, nejaka mamina s holcickou mi dala puldolar - dekuji nejen ji ale i skupine Traband - hral jsem akorat Saru. Za chvili prisel dalsi typek a jako jestli hraju pro penize. Tak jsem rekl, ze ne, a on mi dal tri dolary a nejakou brozurku o tom, ze mne Jezis miluje. Brozuru jsem zahodil, penize si nechal.

No a zastavka dalsi - Cathedral Cove - turistarna a navic prselo. Prespal jsem pod striskou s vyhledem na more. Vecer jsem brnkal, cimz jsem nejakou pani zmatl, anzto se pri pohledu k horizontu domnivala, ze slysi andely. Ha ha ha - rapidne se zlepsuju, nebo byla hlucha, nebo jsou andele hudebni antitalenti. Rano jako malovane a ja sel na ten zazrak. Skalni oblouk, piscita plaz, zelene petimetrove kapradiny... Najdete si obrazky na googlu, to se neda popsat.

No a hura do hor - na Coromandelu se tahne pohori, ktery ma bidnych 800 m, ale kdyz jdete 1 km/h nemuzete se divit, jsou na to uplne jiny meritka. Nikde ani noha, jen stezka motajici se spenatem, obcas nejaky ten vyhled, kdy padnul strom a sebral trochu zelene na sve ceste posledni. A prede mnou hora, ze obcas i skala koukala a ja jsem taky koukal, ze ta cesta vedla hin rovnou do kopce - i nejaky ten retez na jisteni se nasel. Docela orvavacka na zacatek. No zapotil jsem se a to zatracene hodne. Noc pod zhroucenym tropikem - rano zaclo prset a kdyz jsem vyrazil uz za slunka, hic a dusno jak na potitku u matury. Nebudu vas napinat. 800 vyskovych metru dolu stalo zato, na cca 4 km jsem hopsal po kamenech a korenech, parkrat se malem prizabil, abych se nakonec temer vyrachal nedobrovolne v rece pri brodeni. Ale vse dobre dopadlo... Zanocoval jsem v mestecku kousek na jih v prolejzackach a ted jsem v Hamiltonu a cekem na Jirku, co sem jede pruvodcovat zajezd. Par dni pocestujem a uvidim, co dal.

A to je vse, jdu si zabrnkat na ulici.

Km: "A odkud jste puvodem?"
Ridic: "Z Frankfurtu."
Km: "A co tady?"
Ridic: "Uz tri roky ziju v tomhle raji."
Km: "A proc jste se prestehoval?"
Ridic: "Uz mi bylo blbe z tech zatracenejch Nemcu."

16. 12. 2009

SMS: Never na stesti, spolehej na nej. A tak jedu v zoldu CK Adventura jako kuchar a pomocnik. Takze itinerar na 3 tydny viz zajezd NZ Zeme fantasie. Kuzma

20. 12. 2009

No jiste vas zajima, co se delo v Hamiltonu. No jelikoz je to nove mesto, ostatne jako vsechny ostatni na NZ, tak jsem spis uzival poulicniho cvrkotu. Zabrnkal jsem si, aby bylo na obed... I po odecteni neplatnych penez (coz jsem zjistil az v obchode) toho bylo pres 10 dolcu... Docela to potesilo. Po ulici chodil chlapik namaskovany jako zombik, tak jsem mu neco prispel. Nase zmirajici poulicni umeni se musi oprit o sebe samo. No a vyrazil jsem na zapad s tim, ze pockam na Jirku - to je pruvodce Adventury a mel tu jet jeden zajezd. Prijede o par dni pred klienty, tak projedeme Rotoruu a Waitamo. No proc ne, budu mit dva tri dny spolecnost.

Vecer mne zastihl v Te Kuti, ci tak nejak, je to na Z od Hamiltonu. Byla tu spousta aut a tak jsem si porucil zastavit. Nakonec to nebyl zapas rugby, ale vanocni koncert a besidka mistni skoly. Docela sranda. Zvlast pisen Kiwi jingle bells potesila, obzvlast ta pasaz o stopari, co ho taky vezmem. A celkove to bylo moc fajn a povedeny - zadna trapnost, ale docela to melo spad a uroven. Decka i rodice se bavili. No a kdyz uz jsem tam byl, tak jsem jim pomohl uklidit. Aspon by driv vsici vypadli a ja si mohl ustlat za skolou na travniku. Hlavni organizatorka nabidla, at prespim u nich doma. No tak jo. Fajnova rodinka s fajno domem uprostred Kings Country, jak se mistnimu kraji rika. Zeleny zvlneny plane s mlecnyma farmama. Dostal jsem vlastni pokoj s trema kytarama, soupravou bicich, rotopedem a cim vsim jeste. Jo a s posteli. Vecer prisla sms od Jirky, ze zitra rano seda v Aucklandu.

Oh, jingle bells, jingle bells, jingle all the way
Christmas in New Zealand on a sunny summer's day, ah!
Jingle bells, jingle bells, jingle all the way
Oh what fun it is to have a Kiwi holiday!

Rano po snidani me Celia (tak se ta ucitelka jmenovala) hodila na stopa. Rekl jsem si, popojedu na sever a pockam na Jirku. Hm a chyt jsem stopa do Aucklandu, tak jsem vyrazil az tam. Druhy auto s Maorkou, co taky hraje na uke (to tady kazdy druhy), me dovezlo na letiste. A tam jsem potkal Jirika v nasi dvanactimistny toyote. A hura do kempu. Tam na nas cekaly stany a kuchyn peclive zabalena od minule sezony. No a taky se Jirka priznal, ze dva kliosi odrekli, a tak muzu jet jako druhy pruvodce, kuchar a holka pro vsechno. No koneckoncu proc ne, zvlast kdyz ten klient uz zaplatil trajekt, dopravu, jidlo a kdejkou atrakci vcetne vyletu vrtulnikem na ledovec... Aneb tezka je prace pruvodce.

Mame par dni nez dorazi klienti. Ponocujem v kempu, popijeme vinka a mirime do Rotoruy a Waitomo Caves, kudy povede zacatek zajezdu, tak se jedem szit s okolim, pripomenout si trasu atd. Zabralo nam to den, popremysleli jsme o zajezdu atd. Nocovali jsme pod kopci Pirongia a druhy den abychom byli v AKL, abychom vyvedli prvni 3 klienty. Kdybychom vedeli, co to bude zac, ani tam nejedem :-) Ale ne, delam si srandu, vsak mne znate...

Prvni tri byli Marek, Dasa a Jana. Maji za sebou tyden v Pekingu a Sydney a spoustu zavazadel, ze se nase vozidlo vedle nich jen skromne krci... Ale zakempovali jsme a druhy den vyrazili na vylet. Nez hnat lidi do AKL, coz je milionova vesnice  nebo spis obrovske luxusni slumy tahnouci se od obzoru k obzoru, vzali jsme je na JZ do nedalekeho pralesa a strihli si par hodin busi... Jirkovi neni dobre, tak jel do kempu. Parhodinova prochazka zacala zvesela cistenim obuvi - uprostred lesa je postrik s desinfekci a par kartacu, kterymi si clovek ocisti podrazky - aby o par metru dal zapadnul po kotniky do bahna, jako se to stalo Jane v jejich novych botkach - samozrejme ze bylych... No zlaty sandaly... Ale test klientu dopadl na jednicku, prezili to a ani moc nefrflali, i kdyz jsme parkrat brodili atd. No nechteli jste AKL, tady to mate! Ale spokojenost byla.

Vecer doletl zbytek kliosu. Mlady fotograf Petr, dva starsi manzelske pary a duchodkyne Evzena ve vate, ktera uziva duchodu co to jde. Vecer v kempu jsme popili a tak.

A zacal zajezd. Prni baleni stanu a vsech tech zavazadel do skromneho nakladoveho prostoru naseho vozidla a trada na sever do Aucklandu. Skytower, muzeum, most (kde nas lapili policajti na zakazu stani)... Najdete si to na googlu, Auckland neni nic moc, ani kdyz je okorenen vanocnimi stromecky.

Takze odpoledne na jih pres Matamatu (Hobitin z PP) a do Rotoruy. To je nejsmradlavejsi mesto NZ, driv ho ucitite nez uvidite. Tektonicka cinnost udelala svoje a sirovodik se line odevsad. Dokonce i ten kemp ma vyhrivanou podahu - ne nekacam zeme hreje, az z cloveka ve spacaku pot leje a bez spacaku jeste vic.

A vecer oslava Mitai. Rotorua je mj. centrem Maoru - puvodnich Novozelandanu. A tak jsme se prezrali, protoze masa peceneho a duseneho v zemi bylo dost, ze i dvouhodinovy pust behem predstaveni maorske kultury formou skanzenu kombinovaneho s predstavenim nam nevadil a naladil nas na hostinu. Celym nas tim provazel jeden Maor se zrucnosti predvadece teleshoppingu. Ale celkove to bylo uzasny... Hudba, tanec, potetovani Maori a Maorky, padlovani na kanoi atd...

Musim koncit, ted jsem ve Waitomo Caves. Omlouvam se za preklepy, nestiham... Diky moc za vse.

21. 12. 2009    W... kdo si to má pamatovat

Konkurovat ráno se snídaní maorské večeři bylo dost nemožné. Sakra, to jehněčí bylo. A ta peprmintová omáčka. No hurá do auta a na JV do W… sakra nepamatuju si názvy. Všechno začíná na W nebo T nebo R. Jo, Waiotapu – ale musel jsem se mrknout do mapy. Naštěstí jsem jednu zapomněl v kapse. Ale to vás asi nezajímá. Tož Waiotapu je další geotermální záležitost. Atrakce číslo jedna je geysír Lady Knox. Každé ráno přijdou davy turistů a maník z DOC (ministrstvo ochrany přírody a turismu) a hodí tam trochu mýdla a už to stříká. A další den znova. Pro sichr pod dohledem kamery, co kdyby tam někdo hodil mýdlo mimo rozvrh. (Hádejte, koho to napadlo.)

No a nedaleko odtud je termální skanzen, kde to bublá a především smrdí tak, že se nemusíte bát snízt velkou plechovku baked beans den předem. Prostě smrad jak když něco opravdu hodně smrdí. A kromě toho to taky dobře vypadá. Jezírka a krátery jako malovaný. Kdysi tu ještě nedaleko byly travertinové terasy jako v Pamukkale, ale pak to šlo pod drn při výbuchu sopky Terravera. Takže nic… Teda už asi pár set let. No a pak jsme si s Jirkou řekli, že vezmem klioše na Huka Falls – taková velká kaskáda naedaleko Taupa, občas do toho vjede nějký kajakář a občas i vyplave. A někdy i živý.

A kousek odtud krevetová farma skombinovaná s restaurací, golfem, elektrárnou… Krásný příklad toho, jak se dají turisti pumpnout o prachy. Slibte jim, že když vyloví nějakou krevetu, tak jim ji zadarmo uvaří. Kolik stojí povolenka nevím, ale asi víc, než kolik jsem dal za luxusní krevetovou polívku.

A pak Taupo a nostalgická vzpomínka na lžíci a dva litry nejlevnější zmrzliny… Jak mně bylo tenkrát blbě. Pochválen budiž Pak’n Save. A z Taupa na SZ do Waitoma zelenou krajinou s ovcema a občas nějakou tou skálou. Zelená ve flašce je šedá. Zelená jako není nikde jinde.

BWR – pod touhle obskurní zkratkou se skrývá Black Water Rafting. Navléknou vás do neoprénu a dají vám helmu a duši od traktoru a hurá do podzemí. Voda studená jako čolek, ale asi kilák a půl se plavíte a jdete podzemím. Podzemní jezera, kde na stropě třicet metrů nad váma svítí souhvězdí světlušek, že můžete vypnout baterku a plavat v jejich zeleným světle. Občas nějaký ten malý vodopádek. Supr, když vylezete celý zmrzlý ven, máte chuť si to dát znova.

No a my si dali znova včerejší procházku, tentokrát za světla. Já jsem dospával v autě včerejšek. Dali jsme se s Jirkou na savignon, mají ho tu výborný.

No a z tama odsaď k NP Tongariro – to jsou sopky uprostřed Severního ostrova, včetně jeho nejvyšší hory Ruapehu. Cestou jsme dali pár povinných zastávek na jídlo a nákup a focení. No až jsme dojeli do kempu. Jo cestou byla značka pozor kiwi na lyžích. V kempu narváno a počasí nejistý, uvidíme zítra. 

23. 12. 2009    Tongariro Crossing

Dneska nás čekat trek Tongariro Crossing, asi 17 km. Jirka jede na nákupy a já jdu s klienty. Ranní snídani dáme brzo, ale i tak bude asi nic moc počasí. Jo k našemu stravování. Klienti mají v ceně snídaně a večeře, obědy improvizujeme a obědváme po cestě. Jako neoficiální kuchař se zatím držím, na čínskou polívku ještě nedošlo. Ale abych si nepřipisoval zásluhy. Jirka vaří stejně jako já. Až si říkám, že stíhat tyhle zájezdy na jednoho průvodce musí být dobrá orvávačka.

Ale zpátky na trek. Vyrážíme zvolna vzhůru… Evža (asi nejstařší klioška) striktně odmítá doprovod – no nedivím se jí. S Markem, Dášou a Janou se rozhodujeme pro výstup na Mt. Ngauruhoe – hora osudu z Pána prstenů. Krásná sopka, jen je trochu v mracích. Ale což, jako tichý průvodce jdu s nima a v duchu tipuju, jestli to vzdají. Pořád nevím, co si o nich mám myslet. Jsou to lidé, kteří tak nějak naplňují moje představy označení „klient cestovní kanceláře“. Krásným příkladm je Janin olbřímí „kufřík“, v kterém se nachází i olbřímý fén – větší jsem v životě neviděl. Ale nakonec to vylezou – klobouk dolů. A já taky, i když mne málem jednou sejme šutr kutálející se z mlhy od někoho nad námi. Nahoře není nic vidět – jen kráter. Dolů to pak frčí jak na lyžích a dál po treku. Následuje několik kráterů a úžasná měsíční krajina z písku a popela a plná sopečných pum dole pod námi. Červený kráter se sytě rudou a černou barevnou kombinací, že by tam stačilo dát bílé KB a Komerčka by měla svou doposud největší reklamu. Smaragdová jezírka, Modré jezero, pukliny s čoudící sírou a najednou konec, hory končí a masiv sopek se skloní dolů. Cesta padá a skály vystřídá rozkvetlá alpská květena, travnaté louky, buš, voda, parkoviště. Cestou potkám Evžu, která nás proklíná, ale nahlas neřekne ani slovo. Je zhuntovaná, ale její fyzičku jí na její věk závidím.

Posbíráme se a večer jedem na koupačku do Tokaanu – vyhřívaný bazének a nedaleko termální parčík, kde si můžem udělat vlastní hangi – jsou  tu díry do země, kam před koupačkou dáme brambory a další zeleninu. Za hodinu koupání je všechno uvařené a udušené. Bohužel to nejde vyndat, sáčky nevydržely teplotu a tak polovina jídla zůstává v ďurách v zemi.

Jirkovo zlatý pravidlo průvodce:
"Klient je buď šťastnej, unavenej nebo nasranej. A ty se musíš snažit držet ho v těch dvou vyhovujících polohách, přičemž unavit ho je výrazně jednodušší a levnější."

24. 12. 2009    Do Wellingtonu

Ranní vstávání a přejezd přes Bulls a Levin do Upper Hutt, kde kempujem. Docela štreka, většinou spím, jen občas koutkem oka mrknu na Ruahines a jejich hřebeny… Jen počkejte.

Poslední kousek z Waikanae do UH je mazec. Klikatá silnička na jedno auto. Jirka bravurně kroutí, nikdo nezvrací. Zakempujem a valíme do Wellingtonu. V UH je Úplný Hovno a tak radši do hlavního města. Hlavní atrakce, Národní muzeum Te Papa je otevřená i zítra (slaví se tu 25.), a tak vypustíme klioše a jdem si něco projet na zítra – cestu na Victoria summit s výhledem na město a tak. Pak se trhnu i já a lehce zakorzuju ulicema. Nakonec zakotvím u supermarketu, kde nakoupím štědrovečerní večeři. Hraju na uke a je mi fajn. Občas mi někdo hodí pár centů, i ten dolar se sem tam zaleskne. Za hodinu a půl 13 NZD, to není špatný na to, jaký jsem hráč. Nakonec mne zahání ochranka. Právě v té chvíli mě zvěční druhý Jirka (klient).

Štědrý večer se pak odbude bez dárků v kempu u stolku pod jižní oblohou s pár lahvemi bílého a voňavou hřebíčkovou cigaretou turecké provenience na závěr. Dobrou noc, tak zase za rok. 

25. 12. 2009    Ze severu na jih

A ráno zase do Wellingtonu – asi 4O km na vyhlídku, a pak vypustíme klioše s tím, ať si zajdou do muzea. Cestou dolů nás pustí místní pastor do kostelíka – je 100 let starý. No nic moc, ale jinak pěkný. Wellington je z velký části nový. Zasypávají zátoku a staví nové baráky. Ale jinak se mi to město líbí. Asi 400 000 lidí, kolem zeleň, moře a kousek do hor. Objedem s Jirkou pár míst, parlament atd. Nakonec tu zkysnu pěkných pár hodin v muzeu. Naše národní se může jít v mnoha ohledech vycpat. Tady mají i tu velrybu, domek, kde si můžete zažít zemětřesení, prolézt si srdcem plejtváka, všechno si osahat, vyzkoušet, spousta interaktivních nesmyslů a srand. A to na muzea opravdu nejsem. Něco jako Gingerovo pracoviště, jen větší, s větším záběrem a bez toho úžasně rozptylujícího záchodu.

A večer na trajekt. Odevzdáváme auto a stěhujhem bagáž do terminálu. Docela boj, na jihu nás čeká nové auto. Moře se trochu vlní a fučí to. Jsme zalezlí, čtu si. Do Pictonu připlouváme za šera. Než se posbíráme, je tma. Auto nám dneska nikdo nedá, a tak se sunem s vozíky do hostelu. Hostelová klasika.

Večer se jdu projít. Nějaká mládež tu blbne s ohněm a žonglováním. Zakecám se s jednou holčinou z Německa. Jezdí stopem – wow. Třeba se potkáme. Korzuju ulicema s ježkem v ruce (ano, i sem se občas zatoulá ježek). Hostel už je zavřený, ale nakonec mne Dáša osvobodí od spánku na chodníku nebo lezení oknem, k čemuž jsem se už chystal. 

26. 12. 2009    Queen Charlotte Track

Tyhle dny jsou takový rozplizlý – blbě je daný přejezd na štědrý den. Auto máme o osmé – Fordku z roku 2002. Nakoupíme, posnídáme a sžíváme se s novým autem – startování není z nejlepších, chce to grif, teď po třech dnech to Jirka zvládá za pár desítek vteřin, než to zabublá.

Dneska dáme kus QCT – takový trek podél Marlborough sounds, výhledy na moře a jinak nic extra zajímavého. Bylo by to bezký na biku. Pak to balíme a jedem zpátky do Pictonu, tentokrát do kempu, ať je moc nerozmazlíme. Den vcelku o ničem. 

27. 12. 2009    Z Pictonu na velryby

Kaikoura je profláklá jedním – velrybami, jinak se tu nic neděje. A když je takové počasí, že se na velryby nejede, tak je to fakt na prd. Ještě že jsme cestou sem zastavili u pár kolonií tuleňů – jou to roztomilí a smradlaví tvorové a váží až dva metráky. Válí se to jak šiška na zemi, ale zatraceně rychle to umí ukázat zuby. Teda především člověk zatraceně rychle zdrhá, když k tomu dojde. Tuleň se asi dobře baví a je mu to kompenzací za tu námahu. Všeobecná spokojenost.

Další atrakcí byl krásný náklaďáček Fargo z roku 48 s nástavbou kombinující renesanční lovecký zámeček a horskou roubenku. To vše obývané hippie rodinkou.

Jo, v Kaikouře ty verlyby jsou všude – z obchodů se noří plastové velrybí ocasy, na zdech jsou malovaní delfíni. Když přejedete příčný práh ve tvaru velryby, řeknete si, jestli to nepřehání… Noc v kempu, zataženo, zima. 

28. 12. 2009    Přes Lewis Pass na West Coast

A už valíme na západ. Přes Lewis Pass a pohoří Jižních Alp. Nádhera, tady někde jsem savil Vánoce před čtyřmi lety. Z travnatého východního pobřeží jsme se za pár hodin dostali do průsmyku s horskou vegetací a skončili na pobřeží západním…

No a Západní pobřeží, to je dramatická kombinace skal, písku, zeleně, vln a deště. Ale ten déšť až za chvíli, po Punakaki rocks. Taky se jim říká Palačinkové skály, protože tak vypadají. Škoda, že není čas na nic jiného – projít, vyfotit a valí se dál na jih do Hokitiky. Zlatokopecká osada, kde se ukempujem a je to. Ještě prohlédneme místní Kiwi house, protože prší. V příšeří za sklem běhají ti srandovní ptáci. Vždycky si říkám, co to je za národ, když si za národní symbol zvolí ptáka, co skoro nevidí, nelétá a je těsně před vyhynutím. Kromě kiwáků měli taky nádrže s úhoři, docela macci… 2 m žádná míra. Krmili jsme je játry jako kdysi ty v řece Tuki Tuiki – tenkrát v tom ale byly háčky.

29. 12. 2009    Start z Greymouthu

...byl pomalý protože naše auto odmítá startovat. Problém je v zapalování, k tomu totálně prší. Není nad to ve slejváku zabalit stany, naskákat i s klienty do auta a pak nic. Dalo by se použít i jiný slovo. Trocha práce s telefonem, komunikace s autopůjčovnou a asistenční službou a za chvíli je tu maník, co nám jede vyměnit baterku, ačkoliv jsem jasně říkal, že baterka je v pohodě. Nakonec auto chytne, ale další servis je cca za 600 km v Queenstownu, tak nic.

Způsob, jak mi vnutit pivo...
Jirka: "Ty vypadáš šíleně dehydratovanej, takhle zezadu."
 

 Jinak na tom pivu, co jsem si teď nechal vnutit, je zmínka o Coast to Coast závodu. 243 km během, na kajaku a na kole. Rekord 10,5 h. Magoři. Ale říkám si, že bych dal NZ variantu Špacíru na Otago central rail. Je to 150 pohodových km, tak by se tam 100 dalo najít. Uvidíme.

Ale zpátky ke startéru. Maník odjede, my nějakou neskutečnou náhodou nastartujeme a jedem do nejbližšího servisu cca 3 km. Zrovna Ford. Jako na potvoru to chytá bez problémů. Mechanik nám nastříká do zapalování nějaký olej, snad to bude lepší. Dnes už víme, že ne, a že stačí, když je ohřátý motor. Valíme na jih v dešti, ale postupně se to vybere, večer máme výlet vrtulníkem na ledovec a kolem Mt. Cook. Stavíme se u ledovce Fr. Jozef. Aspoň už neprší. Ledovec mizí rychleji než víra lidí v to, že prof. Klaus má pravdu, když říká, že globální oteplování je blbost. Od posledně tu vyasfaltovali silnici. Zástupy turistů docházejí k lanům, za které se nesmí, leda s průvodcem. Jinak na vás spadne kámen, led nebo se utopíte v ledovcové řece. S Petrem na to kašlem a jelikož jsem průvodce, tak mi nikdo nemůže nic říct. Vmezeříme se mezi dvě výpravy omačkovaných a ocepínovaných Japonců, kteří se nechali zlákat turistickým byznysem. Teda platit za to, že si můžu vylézt podél fixních lan po vytesaných schodech kousek na ledovec, když to našinec zvládne i v sandálech...
Jo a prvni Kea - horský papoušek hupsá po ledu a čeká, že mu něco dáme. To tak. Tohle se nesmí ani s průvodcem. Ale dojde tak na metr, tož ho nafotíme. A dolů a na helikoptéru. Sice to na let nevypadá, ale co kdyby.
Tak nic, je hnusně a nelítá se, ještě mají volno zítra ráno. Prý se to vyčasí, i když předpověď, kterou má ten chlap před sebou na pultíku tvrdí něco úplně jiného. No jo, lidi, který žijou z turistů... Co dodat, svoloč jedna.
Jirka bere lidi na cour k Zrcadlovému jezeru. Aspoň se projdou, když už neuvidí zrcadlení Jižních Alp. Já dělám večeři. Lidi jsou trochu nasratí kvůli počasí. Dokonce máme psát do katalogu, že na West Coastu většinou prší. Takže milí zlatí: Prší. Na Sahaře svítí slunko a na Sibiři je v zimě zima jak na Sibiři.
Večer se skamarádím s Terry a Bobem, jsou z Wellingtonu. Do noci se s T. omlacujeme poi - takový ten žonglérský nesmysl. S přibývajícími promile je to už dost obtížné. Pak si ještě zabrnkám na uki. Přijde jedna holčina s foťákem, jestli si mne může nahrát - kdybych to měl brát podle pozornosti, kterou na sebe strhávám, jsem umělec světového kalibru. 

30. 12. 2009    Prd z helikoptér

Tak nic, škoda. Neletí se. A jak míříme na jih, vyčasuje se a vzlétají první letadla, fakt pech. Valíme podél pobřeží, párkrát zastavíme, Ship Wreck Beach, nějaké Vodopády, Haast Pass, Havea a Wanaka Lake, Wanaka... důvěrně známé lokality, první vinice... Celou cestu nevypínáme motor, co kdyby se to už nerozjelo. Pak se prosmýknem do Queenstownu, města adrenalinových sportů, místo prvního bungee jumpingu... Nocujem v kempu směrem na Arrowtown. Zítra jdou někteří klioši na výšlap, někteří na Jet boaty a raft, Petr si skočí z mostu. Bude klid. 

31. 12. 2009    Q town

No a tak jsem udělal snídani a šel zas spát. Jirka rozvezl lidi a až po obědě, který jsem taky prospal, jsme se vydali lidi převážet z místa na místo a podívat se na bungee jumping. Většina těchhle věcí mi přijde o ničem, ale lidi po tom jdou jak slepice po flusu, třeba ten bj se skáče co dvě minuty a stojí se tam fronta jak v supermarketu u kasy. Ale okolí je tu úžasný. Zítra jdem na Routeburn Track na tři dny, Jirka přejede autem a já půjdu s kliošema. Už se na to těším. Teď si dáme k večeři BBQ, pak škeble, pak dáme láhev Savignonu, který je tu fakt dobrý, a pak spát. Tož zatím.

1. 1. 2010    Z Q přes G na R

Těžká jsou rána opilcova a to zejména, pokud máte vyrazit na trek. Routeburn Track je podle místních nejkrásnější na NZ. No proč jim to nevěřit.

Ráno jsme ještě vyjeli na Arrowtown, takové zlatokopecké městečko, turisťárna. Trochu jsem si zaukuleloval, zatímco klienti korzovali kolem. Na trek jsem byl nominován jako kuchař a průvodce a Jirka přejížděl s naším čím dál hůře startujícím autem 400 km kolem, aby nás nabral na konci treku v místě nazvaném Divide. Vzali jsme to po břehu jezera do Glenorchy a na odpoledne jsme stáli na začátku treku. Až se divím, co s sebou ti lidi všechno potřebují. Já jsem napchal batoh především kuchyní (velký hrnec, lžíce, ešus, měchačka a talíř) a jídlem. Chaty na treku jsou komfortní a drahé. Ale za tu cenu tu jsou postele a kuchyně s plynem…

8 kliošů na krku a hurá do kopců. Nejsou nijak dramatické a navíc v mlze. A navíc jsme ještě pořád dole v údolí řeky Daart a jdeme špenátem. Tak říkám zeleni, která člověka sežere a skrz kterou není nic vidět. Ale je krásná a totálně odlišná od West Coastu nebo od Severáku. Buky, buky, buky, mech, mech, mech, kapradí. Trochu jako kaňon Mrtvice (Černá Hora), ale ve větším. A pak se cesta začne zvedat a mraky klesat a vyjde to tak tak a po třech hodinkách cesty jsme všici v chatě Něco Falls Hut. Absolvujeme večerni přednášku správcující holky na téma, co kdyby hořelo. Nadšení, s jakým to říká, mi připomíná letušky. Boží :-) Tohle muset absolvovat každý den. Jeden by měl pocit, že se rána nedožije. Na stránkách DOC www.doc.govt.nz si najděte brožurku k treku v pdf… Informace o tom, že bavlněné hadry mokré nehřejou, ale zato se v případě vzplanutí na člověka nepřiškvaří, bych dal na čestné místo po bok průvodce po Albánii od Gillian.

Na večer má spadnout 120 mm srážek. Nepočítal jsem je, ani ten avizovaný vítr 130 kph jsem neměřil, ale věřím jim.

2. 1. 2010    Route

A ráno se oskar vyhoupnul nad obzor zasněžených hor a mně málem spadla čelist až ke kolenům. Kvůli těmhle ránům stojí za to tady být. Celý den je kochačka hezkým počasím, procházka botanickou zahradou. Leze se přes jedno sedlo a už úplně nad úrovní buše. Boční cesta na jeden vrcholek je zavřená kvůli nestabilním sněhovým podmínkám. Hm, ty podmínky byly asi čtyři desetimetrové plotny rozměklého sněhu, který šel přejít nebo obejít naprosto bez problémů. Zlatej Balkán. A už se valí mraky, na západě se to pode mnou kupí – to je ňáká kupa hele – mraky se valí Hollyfordským údolím. Lezu dolů a zapadnu do mlhy. O půl třetí jsme na chatě a začne pršet. Povaříme, pojíme, poslechneme si letušku (teda stevarda) a jeho přednášku o požárech, plynu, sociální demokracii a dalších hrůzách. Jinak pěkným prvkem treků jsou záchody. Na každé etapě tak jeden nebo dva s dvěma posuvnýma nádržema, který se vyzvednou vrtulníkem a odvezou někam do dáli. 

3. 1. 2010   Prší prší…

Předpověď se trefila. Hezky to okomentoval Jirka (klient): "Tu scénu z Na samotě u lesa točili tady. Přivezli sem Kemra a ten řekl to svoje 'Chčije a chčije' a odvezli ho domů." No a padalo to fest. Nebylo na co čekat, stabilizácija (uklidnění počasí; srbochorvatský termín) se nekonala, a tak jsme vyrazili do deště. Ogoretexovaní klienti s moirou, icebreakrem, windstoperem atd. A já v triku, ponču a sandálech vědouc, že tady nic nepomůže. Stoupněte si pod 176 m vysoký rozvodněný vodopád a uvidíte… Cesta solidně čvachtá, říčky jsou rozvodněné. Nechci to popisovat, protože to nechci odfláknout, někdy to rozepíšu. Stálo to za to.

Po druhé jsme všici na Dividu, kde čeká Jirka s naší toyotou, asistenční služba nepomohla, servis taky ne, půjčovna taky ne, čili startování je stále loterie. Jedeme do Milford Sound. Prohlídnem fjord, nejfotografovanější záležitost na NZ. Dominantu tvoří 1600 m vysoký Mitre Peak tyčící se přímo z moře.

Ukempujeme se v motelu, lidi se usuší, je fajn. Ještě se stavíme u místa Chasm. Říčka pro mne neznámého jména se tu scukne na pár metrů šířky a zařízne se do vyhlazených píkovcových či jakých skal a tvoří tam nádherné kotle plné pěnící modré vody. Na večer si to ještě střihnu do fjordu stopem. Mike je borec, táhne mu na 60 a chystá se na Dusky Track. Nebyl jsem tam, ale leccos jsme slyšel. Mike o tom říká: "Není důvod tam chodit dvakrát. Jen si to odškrtneš." Brodit se dvakrát v dešti po pás v bahně nechce nikdo. Jeho dcera průvodcuje a mj. běhá jednou za rok Routeburn Track. To co jsme šli 2,5 dne ona dá za 4 hodiny. Ti nejlepší to dají za 2,5. Magoři, klobouk dolů.

4. 1. 2010    Na lodi…

A je tu atrakce, projížďka po MS na lodi. Loď se mele podél skal padajících kolmo do vody, palubu občas osprchuje vodopád. Hezký, ale smrdí to turistikou pro Japonce tak daleko jako moje trika. Teda ty nesmrdí turistikou, ale tak všeobecně.

No a do auta a směr Te Anau na břehu stejnojmenného jezera. Vlastně až na pár zásadních výhledů se nic neděje. Večer si dáme BBQ – maso maso maso. Je zima, a tak nocuju ve společenské místnosti na pohovce.

5. 1. 2010    Na jih

Valíme směr Invercargill, kde nakoupíme maso na večer, a pak Zkamenělý prales a Niagarské vodopády. Chtěl bych poznat toho, kdo je takhle pojmenoval. Za cedulí s dominantou kanadsko-USÁnské hranice je něco jako malý jezík na Berounce, kde je tak po kotníky vody. Paráda, fakt jsem se pobavil. Spíme kousek od Nugget pointu, kam vyrazíme na východ slunce. Večer zprovodíme ze světa kvanta masa a s Jirkou napůl krabici vína. Měla 3 litry...

Vcelku je ten Southland nic moc, neznám ho, ale klidně bych ho ze zájezdu škrtnul.

6. 1. 2010    Po pobřeží na sever

Ráno jedem na východ jen ve čtyřech s Karlem a Petrou. 5.55 je náš čas. Od majáku vzniká jedna fotka kýčovitější než druhá. Pak tam jedem ještě jednou s ostatními v trochu normálnější čas. A valíme na sever přes Dunedin na Moeraki boulders. Představte si kulaté šutry na pláži. A víte co, já dám nějakou fotku, ať to nemusím popisovat. A končíme v Oamaru pozorováním tučňáků. A jdu spát, zítra na Mt. Cook, pak Christchurch, a pak asi nějaká eskapáda, abych dosáhnul své stanové tyčky, která dorazí s dalším zájezdem do AKL. Popřípadě abych i převezl nějaké zájezdové věci. Asi bych to vzal letadlem, čert ví. Pro chytré hlavy: Co jsme měli k večeři?

Jinak tučňáci byli sranda, nejlepší je, když se člověk vrací z placené prohlídky a pár metrů za značkou pozor tučňáci si jich to pár štráduje přes cestu. Akorát mají mladý, takže jsou celý den na moři a za soumraku se vrací s potravou. Cestou jsme taky málem nabrali jednoho stopaře. Nakonec z toho sešlo, ale sešli jsme se v jednom kempu. Ostravák Aleš – dostal zbytek večeře a já šel ve tři ráno zalézt.

7. 1. 2010    Syndrom nejvyšší hory

…je nemoc. Proč jezdit podívat se na Mt. Cook, když většinu času je v mracích a nic není vidět? No protože je nevyšší, protože je v top ten Lonely Planet a protože je v katalogu Adventury. Takže máme dneska na programu 600 km, který se ještě chybou navigace natáhnou. Cestou se stavíme na maorských malbách, kašlu na to a pochrupuju v autě – mám spánkový deficit. Klobouk dolů před Jirkou, který to odřídí.

Pod Mt. Cookem je jakási moderní Pec pod Sněžkou a mlha, z který se plazí ledovec. Vyštveme klienty do mlhy a deště a kecáme/spíme v autě. Pak se ještě klioši vyfotí se s. e. h., který pokořil nepálsou obdobu naší Sněžky a za to je vyveden na pětidolarovce a tady dokonce v lehce nadživotní velikosti.

No a jedeme na Twizel, město které vzniklo z ubytoven dělníků budujících přehrady. Taky podle toho vypadá. Stavíme se na lososí farmě, kde můžete krmit lososy a když na to přijde, nějekého toho domácího mazlíčka si koupit a pomazlit se s ním na pánvi.

A jedem do poslední destinace, Christchurch. Dojedeme, dáme si večeři. (Jo, je to zase BBQ, poslední dny jen žereme maso a já to dojídám, ale teď už fakt nemůžu.) Zítra odlétají Marek, Jana a Dáša.

8. 1. 2010    Konec zájezdu 1

Ráno veze Jirka lidi do centra, já se zdržím snídaní a její likvidací, a tak zůstanu v kempu. Pak kolem poledního jedem vyzvednout klienty do centra a odvézt do antarktického centra. Muzeum Antarktidy, stejně jako ostatní NZ muzea, je dost interaktivní včetně zasněžené místnosti, kde je simulátor sněhové bouře. Mezi bouřemi tam vlezu bosky a v kraťasech a triku. Docela sranda, asi vypadám jak turista z Bibione J

Taky je tu nádrž s tučňákama modrýma – nejmenší z tučňáků. Akorát je krmí – sranda. Taky tu mají monstrózní dopravní značku pozor polární traktor nebo tak něco, ale mě, který jsem už viděl značku pozor kiwi na lyžích, nic nepřekvapí. Z muzea jedem na letiště s odlétající trojicí. Stručné rozloučení a pro ostatí do centra. Christchurch je asi nejhezčí z velkých měst na NZ. Nemám chuť moc korzovat, a tak si sednu s uke před katedrálu a brnkám.

Večer další grilovačka, další tuny masa, hovězí, jehněčí, losos, asi bych si měl zvykat na dietu z beaked beans, tousťáku, vloček atd.

9. 1. 2010    Konec zájezdu 2

A zase končíme… Ráno vezem zbylé klienty na letiště. Takovou letenku, jakou jim koupila Adventura jim nezávidím. 30 hodin v Taipei, o ceně nemluvě a skončí ve Vídni. Teda jestli budou přijímat, že. Jinak i tady to počasí není nic moc, teda ne že by pršelo, ale není moc teplo, na léto se čeká.

No a když se jich zbavíme, letíme zase dospat, co jsme nedospali. Včera jsme to u vínka docela protáhli. Jestli jsme na něčem vyžili, byl to zázvor ve všech formách, hovězí stejky a savignon ve větším než malém množství.

Pak pobalíme stany, začnem se sbírat… Zkulturníme se, já poperu hadry, už to byla dost rychna. Sjedem do centra, nakoupíme nějaké suvenýři. Na náměstí už léta běhá nějaký pošuk – takový potulný kazatel. Hřímá tam svoje pravdy. Začnu s ním soupeřit a trochu ho to rozhodí, ale je to profík. Ale ani já se nenechám zahanbit a kážu o tom, že když se Karel Gott nestane slavíkem i letos, tak na světě už není žádná spravedlost atd.

A vlastně důležitá věc pro další vývoj mého pohybu po NZ. Jedu na sever. Ale ne stopem jako nějaká socka, ale vlastní károu. Řeknu vám řídit auto pro 12 lidí je docela radost, zvlášť v levostranném provozu, ale naštěstí je to automatika. Zvykám si. Potřebujem na sever přivézt pro další zájezd věci (stany a kuchyň). No a protože je to levnější, jedu jako posel. Takže další dva dny budu on the road. Do Pictonu transitem a uvidím, co mi dají na druhé straně Cookovy úžiny za fáro.

Končím, máme tu ještě flašku savignonu. Ráno jezu irku na letiště a pak to mám 1000 km na sever, abych předel věci Tulemu alias tarantuli.

Sorry za překlepy... ten savignon.

Jo šebo fotky ti přijdou během týdne, snad...

Tož díky moc za administraci, ted se asi přestanu ozývat, anžto zmizím pryč do lesů a hor...

10. 1. 2010    Chch - Picton

No ráno jsem hodil Jirku na letiště. Zapomněli jsme si předat prachy, co mám dát na druhý zájezd. Vzpomněli jsme si za 5 12 a vše vyřešili. Sednul jsem do auta a valil na sever do Pictonu. Cestou pršelo a pršelo. Noc v autě.

11. 1. 2010    Picton - PPF

Ráno jsem vrátil tu naši zdechlou káru a nalodil se na trajekt. 50 kg bagáže se do limitu nevešlo, ale kašlou na to. Zapomněl jsem nabíječku v zásuvce v terminálu. Ve Wellingtonu jsem se vylodil a řešil, jak dostat těch 50 kg 5 km k půjčovně aut. Zeptal jsem se chlapíka z jiný půjčovny, jestli to tam nemůžu nechat. Odvezl mne, že to má při cestě. Tak se to řeší. Zavolal jsem do Pictonu a jedna holčina z lodní společnosti mi vzala nabíječku k sobě. Zkrátka takhle se tu řeší problémy.

V půjčovně mi dali subaru legacy a já vyrazil do AKL – 700 km. Provoz po druhý straně mi nevadí, za Well jsem našel depo, kde opravujou parní mašiny. Montéři akorát měli pauzu, tak jen pokynuli, ať si to prolezu – fakt super. No a dál jsem valil a valil, občas se stavil pro nějakou kešku a noc mne zastihla na úrovni jezera Taupo, kde jsem ponocoval.

12. 1. 2010    Pod Pureora Forrest parkem - AKL

Druhý den jsem si dal zajížďku k Waihora Lagoon – takový místo, kam se jede asi 10 km po štěrkovce a na konci je stezka do buše a zatopený podmáčený les, něco jako Záhorie v zélandském. Už jsem tu byl, to tu bylo vody po pás, ale i teď pecka.

No a dál na sever, navigace mne protáhla po takových silničkách, kde jsem nikdy nebyl. Pak jsem zjistil, že auto musím vrátit v 15:30. Vysypal jsem v Aucklandu věci v kempu, postavil stan, narval je do něj, sjel na půjčovnu, vrátil auto, sednul na shuttle a ten mne hodil na letiště, kde jsem navečer potkal Tuleho. Ten bude průvodcovat další kolo zájezdu. Zahájili jsme to rumem.

13. 1. 2010    No a za chvili...

...jedem pro první klioše.

16. 1. 2010

Právě jsem se vyvalil z hor – málem jsem zůstal v bažině, ale dobrý. Koupil jsem 2 l zmrzliny a jdu grilovat.

17. 1. 2010

Jaký tuláku? Jsem zodpovědný průvodce renomované ck. Včera stop u Turangi zájezd Adve a teď s nimi lezu zas na Horu osudu. A večer grilovačka. Co dodat, socka :)

31. 1. 2010

Zdar. No co vám mám povídat, psát opravdu nestíhám a ani není nějak chuť, tak vás musí uspokojit zpráva, že jsem zase na jihu, že jsem ulovil svou první FTF keš za spoluúčasti dvou kamarádů z Čech, že jsem zdolal Cecil Peak u Queenstownu, stopnul jsem za letu vrtulník (už se profesionalizuju), málem jsem přejel posuma, pár dnů jsem se nemyl a chystám se uspořádat benefiční koncert, dojet dnes na Castle Hill a také se výhledově rozloučit s klienty předchozího zájezdu. Taktéž jsem včera viděl pár tučňáků, jedinou létající DC3 Dakotu na Jižním ostrově, vyžíral cestovní kancelář Hiking NZ na zájezdu s jedinou kilentkou v buse, projel se na kajaku aj aj aj aj, našel novou cestu nad Foxův ledovec, napsal se na pár zájezdů na léto... Taky jsem ochutnal místní limonádu s příchutí zmrzliny a zmrzlinu s příchutí žvýkačky – oboje je hnusné, jak si to pamatuju...
No a jsem zase v Oamaru a jdu do ulic téhle viktoriánské záležitosti...

Našel jsem v hudebninách pozvánku na sraz místních ukulelistů. Tak jsem tam zašel, zabrnkali jsme si a teď mám vlastní baráček. Prostě Zéland.

8. 2. 2010

Právě jsem se učil serfovat a teď jsem dostal jídlo a jdu si zahrát na ukulele a pak se o mne postará zase jedna rodinka... no a pak se uvidí... Zéland je pro stopaře země netušených možností...

Komár, Kuzmič - hlava otevřená