Mail třetí

Ahojda přátelé nenáročné četby.

Jelikož jsem obdržel několik blahopřání k Velikonocím, mrkl jsem do svého kalendáříku a zjistil, že jsem nejenom propásl tento hodokvas, ale že i první půle mého pobytu v zemi, kde zítra znamená možná nikdy, je pryč. Takže bych si dovolil zrekapitulovat těch 12 týdnů, tudíž nečekejte žádný vtipný popis mých útrap. 

Většinu prvních dvou měsíců jsem strávil v pouštním státu Radžastán. Celkem pustina, sem tam nějaký ten palác, pevnost, chrám (popisem turistických špeků vás nechci zatěžovat) a spousta velbloudů. Právě toto na první pohled sympatické zvířátko jsem si chtěl užít trochu více, a tak jsem vyrazil na osmidenní výlet do pouště.

Sestava byla skromná: velbloud, vozík s proviantem, týpek, který se v poušti vyznal, dovedl vařit a ovládat velblouda, a moje maličkost. Zpočátku jsem byl zklamán, že místo chlapíka s perfektní angličtinou (slíbeného agenturou) jsem vyfasoval individuum na první pohled nerozeznatelné od velblouda, jehož perfektní angličtina se omezovala na výrazy „no problem“ (odpověď na všechny mé ná-mitky) a „good morning“ (pozdrav, když se šlo spát). Pro jeho angličtinu jsem mu začal říkat Němý Bobeš. Jméno jsem zkrátil na Bobeš poté, co jsem zjistil, že dokáže celé hodiny zpívat Hare Krišna. Třetí den, když už mě z něj bolela hlava, jsem začal zpívat i já. Zkoušel jsem různé hity a ukázalo se, že Bobeš je rocker: Skupina Holki jej ode-hnala od táborového ohně, Peťu Nováka ignoroval, na Tři sestry si začal podupávat do rytmu, při Kabátech tleskal a Pražský výběr ho roztancoval.

Nedostatek v konverzaci si Bobeš vynahrazoval tím, že jsmetábořili vždy poblíž vesnic, a Bobeš si tudíž mohl pokecat s domorodci, kteří se přišli podívat, co to přijelo. Připadal jsem si jak člen kočovné společnosti. Nejoblíbenější kus „Vláďa večeří“ míval návštěvnost 15-20 neplatících diváků. Neboť jsme projížděli kraj, kam běloch hned tak nezavítá, přitahovala naše výprava značný zájem i během jízdy. Největšími fanoušky se ukázalo být 28 obyvatel neznámé vsi, kteří vydrželi kráčet za vozem celé 3 hodiny k nejbližší oáze. Někteří se neomezili jen na pouhé sledování vozu, ale snažili se i naskočit, popřípadě si odnést nějaký suvenýr. Moje ruka svírající sandál se měla co ohánět, aby udr-žela nenechavce v uctivé vzdálenosti od mého majetku. Připočtu-li pekel-né teploty v průběhu dne a fakt, že velbloud trpěl zažívacími problémy a plynatostí (a já seděl poblíž části jeho těla, kde, jak Milec říká, záda ztrácí dobré jméno), musím říci, že to byl výlet k nezaplacení. 

Pak mi došel mail od mých dvou kamarádů – taxikářů, kteří se váleli v jižní Indii na pláži: „Jsme v Gokarna, přijeď.“ Bylo to sice trochu z ruky (něco jako když v Čechách dostanete vzkaz „Jsme na Costa Brava ve Španělsku“), ale vyrazil jsem. A ty tři dny jízdy byly skutečně mazec. Neboť nejsem příznivcem detailně naplánované cesty, měl jsem drobné problémy.

S autobusy je to lehké – přijdu na nádraží a tak dlouho pokřikuju, kam chci jet, až mě lidi nacpou do správnýho busu. Zato vlaky mají 7 různých tříd vozů a až na tu nejhorší třídu je nutné zarezervovat lístek aspoň den předem. Takže já kupuji lístky do nejhorší třídy (dřevěný dobytčák) a většinou se uvelebím v lůžkovém voze. Když náhodou dorazí průvodčí, nějak to domluvíme.

Jednou v 1 hodinu ráno přijel narvaný vlak. Čekala mě čtrnáctihodinová cesta, takže jsem chtěl něco lepšího. Průvodčí mě ujistil, že všechny lepší třídy už jsou plné a dveře zajištěné. Zkusil jsem svoji třídu. Buď dveře nešly otevřít, jak bylo uvnitř plno, nebo byly otevřené a lidé viseli ven. Běhal jsem zoufale kolem vlaku, když se najednou rozjel. Tak jsem naskočil na schůdky s vírou, že se nějak vejdu. S tím ovšem nesouhlasili ti uvnitř a snažili se mě vystrčit ven. Usoudil jsem, že moudřejší vystoupí, ale vlak už nabral takovou rychlost, že by přistání asi nebylo hladké. Zmobilizoval jsem všechny síly a tlačil se dovnitř. Nic. Začal jsem ječet a domlouvat lidem. Výsledkem bylo, že se jeden zeptal, odkud jsem. Má odpověď ho rozradostnila: „Fandím tenisu a znám Ivana Lendla,“ pravil a začal domlouvat ostatním. Asi 10 lidí stouplo a vznikl tak prostor, abych se vsunul do chodbičky. Uvnitř vagónu bylo tolik lidí, že se ani komárů bát nemuseli. Spalo se pod sedadly, nad sedadly (v prostoru pro zavazadla), v uličkách, na WC. Šťastlivci vleže či vsedě, někteří ve stoje. Rodinky měly jiné řešení: vespod zavazadla, na nich rodiče a na rodičích děti. Na můj batoh si sedli 2 Indiáni a já vyfasoval klín nějakého pána. Po chvíli jízdy byly mé nohy zralé na amputaci. Takhle 14 hodin nedám, blesklo mi hlavou a na první zastávce jsem se proboxoval k batohu a vyskočil ven s nadějí, že si najdu lepší flek. Sotva jsem dopadl na peron, vlak zahoukal a byl pryč. Výpravčí se mě zprvu trochu bál (bělocha ve 3 ráno asi nečekal), ale nakonec mi poradil nějaký další vláček a já šťastně pokračoval. 

A tak jsem se 4. den ráno probudil ve vlaku a zíral. Zatímco večer jsem viděl jenom pláně s pískem a kamením, teď jsem byl uprostřed tropickýho pralesa. Vzduch už nepálil do nosu, zato tu bylo vlhko jak v parní lázni. Za pár hodinek už jsem šťastně našel nádhernou zátoku s půl kilometrem písku a chatičkami z hlíny a listím pod palmami. No a před jednou chatičkou leželi mí dva kamarádi. Pobyt to byl velmi zvláštní. Náš resort byl takové opiové doupě a já byl jediný nekuřák. Jeden můj kamarád strávil většinu pobytu v křesílku, kde balil jednoho za druhým. Druhý kamarád ležel u vstupu do naší oázy, pokuřoval, popíjel čaj a každý den mi hlásil, kolik děvčat, jaké národnosti, věku a tak zrovna pobývá na naší pláži. Bohužel sem většina lidí přijíždí kvůli józe a spirituálním věcem, což on těžce nesl a po pár dnech se odstěhoval do vsi, kde, jak mi sdělili návštěvníci místní restaurace, se denně upíjel. Mně se po týdnu přejídání mořskými potvůrkami a dovádění ve vlnách taky přejedlo a přesunul jsem se do vnitrozemí.

Město Hampi a jeho okolí mě dostalo. Nekonečné ruiny paláců, skaliska, obrovské balvany, rýžová políčka, banánovníky a kokosáky. Půjčil jsem si šlapací kolo a vyrazil na výlet. Bohužel místní kola nejsou zrovna poslední modely – mají jen jeden převod a silně připomínají kola značky Ukrajina. Když jsem navíc druhý den přehlídl retardér a vyzdobil pak celé své tělo odřeninami, trochu jsem na tento stroj zanevřel. Proto jsem uvítal, když mi dva týpci, se kterými jsem bydlel, oznámili, že kolo je pro děcka a pořádnej chlap musí mít pořádnou mašinu. Vypůjčili jsme si proto 3 indické obdoby naší Babety a vyrazili na spanilou jízdu.

Teď jsem opět na pobřeží v komunistickém státě Kerala. Všechny zdi a domy zdobí rudé hvězdy, srpy a kladiva. Co však musím uznat, je tu nejvyšší gramotnost v celé Indii, každý mluví anglicky, nejlepší silnice, autobusy, krásný domy, žádní žebráci... Prostě zlatý komunisti, jak říká můj strejda. 

Ještě abych se pochlubil – můj zdravotní stav je perfektní. Potkal jsem totiž Amíka, který měl stejné zažívací potíže jako já, a ten mi oznámil, že se ve mně zabydlila potvůrka jménem Giardia. Zakoupil jsem tedy na jeho radu prášky, které zničily vše živé v mém zažívacím ústrojí (a snad nebyly ani tak karcinogenní, jak bylo uvedeno na letáku), a po 55 dnech jsem ráno radostně opouštěl WC s pocitem dobře vykonané práce. No, nebylo to nejhorší, už jsem tu potkal holku s malárií, kluka, který chodil na injekce proti vzteklině, a chlápka, z kterého jednou ráno vypadl 30 cm dlouhý červ. Však tu ještě chvíli budu, tak uvidím, jaké další suvenýry získám.