
aneb Slon (nejen) na cestách
Kapitola 22: Dobré ráno, Vietname, II
27.10.2012 14:28Roky plynuly... (timto bych chtel ctenare vyrovnat se skutecnosti, ze zbytek vypravy i zajezdu probehl uspesne)
...a ja vylezl po dvou probdelych nocich na letistich v Singapuru a Aucklandu zase do toho Saigonu. Abych coby Yul Brynner v cele sedmi statecnych vyrazil na onu epochalni a nebezpecnou cestu, ktera se zove Vietnam na kole a CK Adventura ji nabizi za hubicku s prislibem divokeho vychodu.
Letadlo sebou drblo na ranvej a ja se probudil, hladovy jak Somalec, tesic se na vsechny ty pochutiny, kterymi Vietnam oplyva. Cesta do centra autobusem mne opet utvrdila v presvedceni, ze pokrok se neda zastavit. Za posledni dva roky Vietnamci zase prikoupili par motorek, a tak se drkame smogem a vedrem autobusem 152 do backpackerskego ghetta v centru.
Davam si stupidni predsevzeti nezacit zrat, dokud si nenajdu nocleziste na dve noci (nez dojedou klienti). Trochu marne hledam hotylek, kde jsem spaval minule. Tece ze mne pot... Posledni dva dny travim v klimatizovanym prostredi... Nakonec v deliriu vlezu do hotelu Hallo a nafasuju spelunku bez okna, ale s klimatizaci. Okna jsou prezitek - pousti dovnitr hluk, vedro a smrad (komentare o mych sandalech budou adminem v diskusi mazany).
Vysypu kapsy, padnu obleceny do sprchy a jdu si pujcit kolo, na kterem tuhle taskarici absolvuju. Cestou (jiz znacne dehydratovan) do sebe nasypu dva ledovoovocne sejky, kokosovy orech, Saigon Red, z nostalgie jeden Gambac, stavu z cukrove trtiny. Odstupem casu se divim, ze jsem to prezil bez ujmy na spodnim pradle.
Cely rozradostnen jedu ani ne za hodinu zpet se svym kolem - 5 minut trvalo pujceni kola, zbytek pak vytisteni paragonu - jedu na trznici. Aj po tech letech si mne pamatuje par prodavacu suvenyru, kterym jsem po vecerech hraval na ukulele :-) Dalsi dukaz toho, ze zazitek nemusi byt pozitivni... Vratim se na hotel, padnu do sprchy, padnu pod klimatizaci... sladke sny.
Jeste zbyva jeden den - takove nesmysly jako koupit pumpicku na kolo odkladam pruzne na pristi den. Jede se do mesta. Ranni Saigon na kole je zazitek, po kterem jitro zesmradne a den je sileny. Ve chvili, kdy se vrhnete do zmeti ulic, ktere vypadaji jedna jako druha, se ztratite. Co na tom, vsak je to vsude stejne. Zhruba co 20 m najdete krysu prejetou nocnim provozem - pokud vyrazite pozdeji, jsou jejich ostatky rozmasirovany, a tak se o tyto silnicni pitvy ochudite.
Dvere domu (pres celou jejich sirku) se otviraji a domacnosti se pomalu meni v obchudky a vyhrezavaji na ulici. Postupne mne zaplavuje adrenalin - zkuste si jezdit po 8-pruhove silnici nekde uprostred, pretlacovat se s motorkari a autobusy, obcas nekdo jede v protismeru - no co, tez to delam. Kdyz to jede, jedu - cervena necervena. Behem dne absolvuji dve srazky, ale jen at si nemysli, ze jsem orezavatko. Poprve neodhadnu sirku stosu kartonu prevazenych na nosici jedne motorky (asi 3.5 m) a trochu do nich drbnu - plynule seskocim z kola, seberu ho, naskocim a plynule pokracuju... Sedici manici nad kafem na obrubniku uznale pokyvuji hlavami a jeden zatleska. Driv nez stihnu vybrat drobne za predvedeny kousek, jsem unesen dopravou o par bloku dal. Podruhe prejedu nohu zenstine, ktera je asi v 20. mesici tehotenstvi. Plynule pokracuji. Zkratka pojezdim po meste, ujistim se, ze pamatky jsou tam, kde byly, a ze pamatka na strycka Ho je ve Vietnamu stale ziva.
Musim koncit, jdu z batohu tasit pionyrsky satek a vubec se pripravit, at klienty zitra privitam se vsi paradou.
Komár
Kuzmič, hlava otevřená
—————
Diskuse: Dobré ráno, Vietname, II
—————
—————
—————