Kapitola 16: Ohrnu nosem nad Laosem

 Ano pratele je to tak. Dal jsem sbohem zemi, kde zivotni uroven v albanskem Vermosi je nedosazitelnym snem pro 99 lidi ze sta. Co me k tomu vedlo? Ani nevim. Proste uz jsem toho mel dost, mel jsem chut na thajsky jidlo (asi havni duvod) a posledni kapka mela litr a pul. Ale nepredbihejme.

Vratme se na silnici c.13, po ktere mirim s odbockami na jih. Mesta trochu smrncla kolonialismem, ktery se mi vic a vic zacina libit. Mesto Savanakhet se zapise mym noclehem v centru mesta do Komarova zebricku osklivych probuzeni detskou soutezi "tref to sutrem, jestli se to pohne".

Savanakhet

Stop na jih pak zaboduje nekolika veselostmi, ktere koreni zivotni pout kazdeho cestovatele. Zacneme veselou jizdou s bandou vojaku. Jedou slavit asi cinsky novy rok. Pan velitel za volantem, vojaci na korbe. K tomu hromada bagaze. Kalasnikovy se musej zastrkat nekam po stranach, abych se vesel. Pivo se otevre, aby bylo veselo. Jeden borec si pujci balalajku, ja ho naucim par akordu a uz to vali. Ja si zas pujcim kalasnikov a strilim naoko po motorkarich. Nebojte, zadny se nevymaznul a zasobnik mi byl zabaven, aby nedoslo k nejhorsimu :)

O par stopu dal pak stopuji pred vojenskou zakladnou. Obnasi to vesele dohadovani s vojaky o tom, ze tady mi nikdo nezastavi, protoze se lidi boji. Ze bych mel jit jinam. Kam? Tam. Kam tam? Na autobus. Dokonce mi nabidnou, ze me odvezou. Uz skoro na tu motorku sednu, kdyz se zeptam, kam ze me to chtej svizt. Zpatky na autobus. Boha jeho. Vyndavam knizku, usedam na batoh a ignoruju vojaka, ktery sedi 0.5m prede mnou na bobku a uprene me pozoruje.

Nakonec odjizdim. Asi o 500m, ale aspon uz nejsem videt. Nakladacek. Pohodicka, sedim na korbe. A prask. Rana jak z dela a ruply plast. Ridici se do toho nejak nechce. Vymenim kolo a jedem dal. Treba aspon zacnou brat stopare jako obsluhu heveru. Dalsi kamionek. Prask. Rana jak z dela. Dekuju za svezeni a jdu o kus dal stopnout neco, co ujede bez defektu vic jak 5 km.

Champasak je proflakly khmerskym chramem. Nic k jidlu, ale jako potecha duse a vzdelani je dobry. Zase potkam tu ukulelistku z Finska, co jsem potkal v Luang Prabangu. Zapreludujem si a vecer jdem do Le Cinema Tuk Tuk - nejaky Frantik se snazi obnovit tradici stinoveho divadla, kteremu poslednich 35 let nesvedci politici a promita po vsich kombinaci stinoveho divadla a starych grotesek. Vcelku fajna sranda. A aby toho nebylo malo, potkam sve prvni Cechy v Laosu. Gabina a Stepan - vypijem pivko u Mekongu a poklabosime. Aj, ta rodna rec, uz jsem ji zacal zapominat. Jsou jedinou znamkou existence CR v Laosu. Tedy kdyz nepocitam hrozive vyhlizejici ostrelovaci pusku, z ktere se vyklube vzduchovka made in zbrojovkabrno s famoznim puskohledem.

Champasak

V Paxe se pak rozhodnu vyrazit na plosinu Bolaven - nahorni kopce, kde se pestuje kava. Noci jsou zase studeny jak colek a kdyz se rozhodnu zakempovat, zjistim, ze 1.5l vody se nelibilo v lahvi a radsi si zalezla do spacaku. Noc stridave drkotam zubama, sproste nadavam a slibuju si, ze mizim do Thajska, coz druhy den splnim.

Posledni Laosan, co me veze, chce zase nesmyslnou castku. Poslu ho do haje. Jako suvenyr se pokusim odnest si z hranicni budky vlajku se srpem a kladivem. Jsem pristizen a bez suvenyru vykazan do kapitalistickeho pekla.

Nevim proc, ale Laos mi nesed. Nezatracuju ho. I Albanii jsem si na prvni pohled nezamiloval. Nechme ho spat. Slovy Douglase McA. Ja se vratim.

Bolaven

Privitani v Thajsku nemohlo byt lepsi. Nabehnu ke kramkum a zacnu zrat. Bananky v testicku. Ananas. Smazeny kureci kousky. Porce padthaje... Mavnu na prvni nakladak a jedu na zapad. Treti auto navecer jsou nejaci lide, co jsou dost mimo z toho, co chci a kam chci, tak me odvezou domu. Pak dorazi jejich dcera, co umi anglicky, a pak uz neni kam se harcovat. Jsem donucen se vydrhnout. Muj ty Buddho. Pradlo jde do pracky. Kdybych nevedel, ze je to blbost, tak reknu, ze takhle se vyrabi hnedy Balakryl. Bez legrace. Hutna hneda voda. Kdyz se sverim, ze chci do Kambodze, jsem varovan, ze tam je valka. Jelikoz ta holcina ma sklon rikat totalni absurdity s kamennou tvari, tak neverim. Az za dva dny zjistim, ze delostrelectvo si vymenovalo nazory pres caru v provincii Surim.

Dostanu veceri, jsem donucen se pomodlit k senoru Buddhovi u domaciho oltariku a spat. Rano nasleduje exurze do mesta (Ubon Ratchathani nebo tak nejak). Je vikend a mrtvo. Noc me zastihne v ryzovym poli. Padnu a spim a ve spanku premyslim, jestli ten ohen, kterym vypalujou pole dojde az ke me. Jelikoz ctete tyto radky, asi vas neprekvapi, ze ohen chcipnul cestou ke me.

Probudilo me kruceni zaludku, a tak jsem vyrazil k jednomu templu (jmeno nevim, nejvetsi turistarna, co je v tom okoli na vrchu vulkanu). A ono nic. Jidlo zadny. Prisel jsem o par set let pozde. A jeste chtej vypalny. Tak to prrrr.... rekl jsem si, vzal svou basu a uderil do strun. Tri hodiny pisni taborovych ohnu prineslo asi 1539 THB, jablko a flasku vody. V prepoctu na slony je to malo, ale na nase to hodi asi 1000,- Asi se tim zacnu zivit. Penezenku nemuzu zavrit a slecna v recepci na hotelu, kde spim, dneska jeste ted prepocitava drobny, kterejma jsem ji zaplatil. A jeste k te preludaci. Jsem vhodny objekt na foceni - poslouzil jsem 3518 mladym Thajkam a Thajcum jako doplnek jejich autoportretu. Netusim, co budou rikat, az nekomu tu fotku ukazou. Zkusme se zeptat v ankete ctenaru.

S poslednimi hosty to balim a jeste jednou si chram prolezu. Pak chytnu posledni auto, co me odveze na hlavni silnici. Ne, oprava. Nedovoli mi vystoupit na krizovatce. Uz se smiruji s dalsi varkou pohostinnosti, kdyz zabrzdime a ja jsem vysazen u autobusaku. (*&*#*&(%

Ubon Ratchathani

Jsem liny jit k templu a nocleh se proto odehraje v arealu mistni skoly na tribune u sportovniho zavodiste. Rano, kdyz jdu kolem druhy skoly na stopa, vidim, jak nastoupena skola dava poctu vlajce. Hrkne ve me pri predstave, ze by moje skola delala neco podobneho na fotbalovem hristi. Prvni tony hymny a ze spacaku na tribune vyleze zarostly Komar v nocnim neglize...

Tolik vse. Jeste se musim zminit o tom, ze Vietnam na kole se jede. P1: "Chudaci klienti kupujou za tezce vydrene penize Saigon s Komarem." I tak se na to da divat. Jen doufam, ze nikdo z nich necte tenhle blog.

Mejte se blaze. Taky je tam u vas takovy hic?

Komár
Kuzmič, hlava otevřená