Kapitola 1: Co všechno nemám a nevím

Milí zlatí boubelatí,

zítra odjíždím. Tak nějak by se musel cítit Kolumbus, kdyby večer před odplutím na moře zjistil, že jeho lodím ještě nedodali plachty a jeho největší starostí by bylo, že neví, jak se zachází s kompasem, ale čert to vem, hlavně, že má nový holinky.

Zkrátka a dobře moje cesta se zrodila v naprostém nedostatku času a totální nečinnosti mé osoby, kterou jen občas přerušila nepatrná aktivita, aby zvířila stojaté vody věcí, které bylo třeba odškrtnout z „to do listu“. Plány zmizet na zimu do tepla tu byly už od chvíle, kdy jsem v březnu před terminálem vídeňského letiště šlápnul do sněhové břečky po návratu ze Zélandu. První podobizna Jirky P. šklebícího se na mne v Brně z předvolebního billboardu byla další motivací. Jen pryč, daleko a rychle, než bude zle, běželo mi tenkrát hlavou.

Jirka P. už je (doufejme) pasé, ale sněhová břečka je tu zas. Odpověď na otázku "kam" pomalu vykrystalizovala někdy na podzim. Krystal je stále lehce amorfní, protože krom letenky do (a z)… ééé… Bangkoku... je můj plán… no prostě není. Čili letenka je, stejně tak antimalarika, pojištění, nový zpěvník. Zásluhou Šebíka, Vládínka a Míši dokonce mám průvodce Thajskem a nějaké mapy. Dostal se ke mně včera a ještě jsem ho neotevřel. Know-how o zemích obstarala trocha konverzace po skypu s Šebíkem a četba 105 let starého cestopisu „Bez haléře kolem světa“, po jehož přečtení mám pocit, že za to století se to tam muselo pohnout leda dopředu a nebo jsem v prdeli.

V mém pase je dvouvstupové thajské vízum, čili budu se muset zdekovat někam z Thajska, jen ještě nevím kam. V batohu je nový spacák značky TESCO, nová alumatka a zápisník (se slonem). Vedle je lékárnička, jakou jsem v životě neměl, a kdybych všechny ty léky a obvazy snědl, tak nemusím celou cestu jíst nic jiného.

Ale přeci jen je tu první bod na programu: Šebík chce dopravit fotky nějakému thajskému průvodci kdesi na jihu země – no proč ne, aspoň nějaký cíl. Jestli se za poslední rok přestěhoval, tak mě to naštve, protože celá má cesta bude tím pádem zbytečná. Už to vidím, jak zvoním u domovních dveřích jeho bambusové chýše zbytečně, aby mi domovnice řekla, že se minulý týden odstěhoval na Borneo. Leč nepředbíhejme.

Další lehce hypotetický bod programu je zájezd Vietnam na kole. Jestli se naplní, možná ho budu moci průvodcovat. Toto zjištění obnášelo nelehkou komunikaci s Afrikou, kde se nacházel Slávek, který zájezd garantuje. Má to několik úskalí: 1) nikdy jsem tam nebyl, 2) nemám s sebou kolo, 3) letenku domů mám před začátkem zájezdu, 4) na zájezd není nikdo přihlášený. Ech co, trasu mohu projet, kolo půjčit, letenku přebookovat. Jen ti klienti! Nemá někdo z vás čtenářů touhu se za 50 000,- motat na kole rýžovými poli? Asi ne, co? Aspoň jsem to zkusil.

Trochu mne to tedy směřuje směrem na východ od Bangkoku. Je tam Vietnam, Kambodža a Laos. A tu je příležitost napsat, co o daných zemích vím:

Vietnam – byla tam válka a jsou tam odsaď prakticky všichni členové cechu prodavačů ponožek v ČR, je tam nejvyšší hora JV Asie, byla to Francouzská kolonie stejně jako Kambodža a Laos (asi). Jsou tam sloni, maj tam Hočiminovo město, ale dřív to byl Saigon. Krajinu si nejvíc vybavuji z akční hry Vietcong, kterou jsem hrával místo přednášek z makroekonomie. Obnáší to rýžová pole, džungli, bambusové chýše, v kterých se může ukrývat bojovník Vietcongu s kalašnikovem. No a taky tam vyrábí všechno, co je MADE IN VIETNAM.
Thajsko – tam jsou taky sloni a tygři. Slona měli dřív ve znaku, když to byl ještě Siam. Z měst znám Bangkog a Pukett (to je tušim nějaká turisťárna, ale nevim proč). Mají tam krále a prý ho mají vcelku rádi. Teď snad měl narozky – na ambasádě měli zavřeno. Pak tam asi bude hodně džungle, sem tam buddhistický chrám a sem tam nějaký ten vykřičený dům.
Laos – teče tam Mekong a mají tam Vertikální ranvej – takový nechutný vítězný oblouk, co postavili komunisti z cementu na letiště, co jim dali USA. Na severu jsou prý hory a jsou v nich divoké kmeny. Matně si vybavuju lokalitu zvanou Planina džbánů, kde jsou velké kamenné 2000 let staré hrnce. Džungli a slony zmiňovat netřeba. Jo a hadi, ty budou všude.
Kambodža – hadi, sloni, džungle. Angkor wat – chrámový komplex, myslím, že ho mají dokonce na vlajce. Byli tam Rudí Kmérové, kteří praktikovali komunismus, že i Stalin by se od nich mohl učit, jak vládnou dělníci a rolníci. Taky tam mají hodně min a zbytků z kazetových bomb z Vietnamské války a války, kdy se Vietnamci mydlili s Pol Potem a tou jeho sebrankou. Výsledkem zaminování je jeden beznohý na 250 nohatých.

A to je vše přátelé – odjíždím s hlavou čistou a prázdnou, nezatíženou mnoha předsudky. Jako ten Kolumbus a ta jeho Amerika, taky nevěděl, do čeho jde. Příště si dám trochu práce a poprosím předem španělského krále o sponzoring. A nebo jestli mi chcete pomoci, tak napište na chuan_carlos@kral.es, třeba nějakou kačku pustí. A já mu na oplátku triumfálně přivezu poznání, že žádná ze zmíněných zemí se nechce stát španělskou državou. Což ho moc nepotěší, tak mu aspoň pošlu pohlednici se slonem.

Komár Kuzmič
hlava otevřená