Mail první

Nazdar Vyvolení,

dostává se k vám první část zpovědi zoufalce, který je tohoto času na výletě v Indii a zažívá to, co asi každý během prvních dvou týdnů pobytu – peklo. A začínalo to tak krásně... 

Už cesta vlakem do Prahy byla výborná – skvělá společnost jedné půvabné slečny (prostě vlaky můžu). Dorazím na letiště a tam už se ke mně hlásí dredatá hlava další dívky – prý letíme spolu do Dillí. Fajn. Let taky fajn. Děvče je tu potřetí, tak se nechávám west. V hotýlku, který vybrala, už je skvělá mezinárodní sestava – jsem jediný bez pořádné řepy, bohužel pořád nekouřím a kvůli antimalarikům ani to pivo nebude. Připadám si trochu jako suchar (nu což). Doráží manžel mé průvodkyně. Perlička: Je Australan, poznali se předloni v Indii a on ji požádal po 10 dnech o ruku. Bohužel dívčina tenkrát neuměla anglicky, tak jí to našel ve slovníku a ona souhlasila. Fakt dobrý. 

První tři dny strávené v Dillí byly pohodička. Strava výtečná (nebál jsem se a jedl vše – kdo se bojí nákazy, nakazí se), správný šrumec (čekal jsem vše daleko horší, takže mé heslo, že pesimista může být jen příjemně pře-kvapen, opět slavilo úspěch), vše jak má být. Pouze jsem si neoblíbil všechny přežvýkavce: kravičky (jedno trknutí do rozkroku mě  umrtvilo na půl dne) a požívače betele, kteří mi ho párkrát plivli na nohy (nevýhoda sandálů). Párkrát jsem tu zahlídl i svatební prů-vod: ženich na koníku, kapela dělající hrozný rambajs (takhle na trubku valí snad jen Milec) a svatebčané předvádějící pogo, za které by se nemuseli stydět ani punkeři v Čechách.

A pak hurá do města Ágra na Tádž Mahal. Ráno cestou na vlak jsem si uvědomil, že mé útroby nejsou zrovna v dobrém roz-maru. WC na nádru okupovala asi stovka Indů, tak jsem sevřel zuby a ... jel. Ve vlaku si přised Amík a nabíd se, že spolu budem bydlet. Tak jo. To ještě netušil, že mi dva dny bude dělat chůvu. Mé tělo totiž nějak zkolabovalo (nebudu zabíhat do detailů), takže jsem měl průjem, zvracel a užíval si teploty vyšší než ty venkovní. Amík měnil obklady, nakupoval vodu a mí-chal rehydratační roztoky. Po dvou dnech se omluvil, že omrkne Tádž Mahal, a už se nevrátil. Třetí den došla voda, tak jsem se na pokraji smrti vydal ji hledat. Koupil jsem ji 50 m od hotýlku, ale v těch uličkách jsem nemohl najít cestu zpět. Během tříhodinového hledání jsem došel i k řece, kde byla zrovna nějaká hromadná kremace. Asi se nenechám spálit, ten kouř je fakt nepříjemný. 

Čtvrtý den mi krapet otrnulo (že bych byl fit se říci nedá). Mrkl jsem na Tádž (je fakt velkej a vstupný je ještě větší), zašpásoval s opicemi (koupil jsem trs banánů a poté půlku nedobrovolně odevzdal desítce banánolačných šelem, které se tvářily stylem „buď banány, nebo ty, kámo“) a šel si užít odpočinek. Bohužel zrovna byl nějaký svátek, který se projevil tak, že mi přímo pod oknem nainstalovali aparaturu, za kterou by se ani Rolling Stones nemuseli stydět, a z té se až do rána linul nelidský řev. Na jednu bednu dali televizi a vytvořili tak multikino pro pár set Indiánů. 

Další den jsem nadšeně odjel do trosek města Fatehpur Sikrí. Zde jsem zažil zatím nejdotěrnější prodavače a samozvané průvodce. Naštěstí můj pohrdavý a všeignorující pohled a děsivá vizáž většinu spolehlivě odradí. Zato ženy si tu asi užijí své. V mešitě ke mně chlapíci dovlekli anglickou krasavici se slovy: „Tohle je tvůj nový bojfrend.“ Při pohledu na mě si děvče uvědomilo, že být stará panna má taky něco do sebe, a prchlo. Tak se hoši začali věnovat mně. Nejvíc je zajímala homosexualita v Čechách. 

Pak jsem vyrazil do obytných čtvrtí na průzkum. Velká chyba. Bloudil jsem v úzkých uličkách ověšen dětmi zkoumajícími mé kapsy. Ve chvíli, kdy ňáký hoch poškádlil mou hlavu kamenem, jsem se dal na taktický ústup. Večer jsem vyrazil na minaret v poli, ze kterého byl skvělý výhled na ruiny a západ slunce. Chtěl jsem poslouchat hudbu, ale společnost mi bohužel dělala pětiletá princezna, kterou jsem podaroval a už se jí nezbavil. Když jí došlo, že tu budu asi dlouho, začala řvát, že sama dom nemůže, že jí vojáci useknou ruce, a tak jsem vedl ubrečenýho spratka dom a ze západu bylo ...

Večer jsem si domácímu postěžoval, že bříško není furt ve formě, a on mi sehnal lektvar, po jehož dvou užitích jsem opět začal držet dietu, abych aspoň trochu fungoval. 

Teď jsem ve městě Gwalior a vymýšlím, jak se odtud dostat. Na nádru byly odjezdy tajným písmem a u po-kladen fronty, tak studuju zakoupený jízdní řád. Dobrý hlavolam. Zejména systém slev jízdného je vypečený (např. sleva 50 % pro kolektiv produ-centů mléka, jedoucích navštívit státní mlékárenský ústav).

V tomto městě je vůbec těžké cokoliv najít. Třeba vchod do místní obrovské pevnosti měl být na jihovýchodě, ale nakonec byl na západě, takže já strávil půl dne šplháním po skalách a hledáním, kde nechal zedník díru.

Končím, vyrážím vstříc novému dobrodružství. Loučím se klasickým pozdravem: Čím hůř, tím líp, aspoň je na co vzpomínat.