Mail druhý

Ahojda mládeži,

jestlipak víte, o čem bude strejda Vládík psát dnes? No přece o svém dosud nejstrašnějším indickém zážitku – cestě autobusem. 

V 8:45 nastupuji do téměř prázdného busu. Zjišťuji, že autobus byl původně určen asi pro předškoláky, neboť mé nožky se mezi sedadla nevejdou. Musím si tudíž sednout k ne zrovna nejhubenějšímu Arabovi hned za řidiče – jediné místo, kam se vejdu. Ale celkem pohodlí. Přeptám se na cestu. „V 9 odjezd, v 13 jsme v cíli,“ pravil optimista. A skutečně v 9 vyrážíme. Bohužel šlo o planý poplach, pouze jsme přeparkovali o 10 m kupředu. Nádraží bylo totiž přeplněné, a tak autobusy čekaly, až se první naplní, a pak se posouvaly k výjezdu. V 9:15 se opět posouváme. V 9:20 vyrážíme. Za 5 min urazíme zhruba 50 m, během kterých se autobus slušně zaplnil. Všude se sedí po třech. Také k nám přisedl jeden neposeda (čímž sedadlo přestalo být pohodlné), který neustále pendloval mezi podlahou a sedadlem. Seděl totiž napůl ve vzduchu. Tento problém vyřešil tak, že mě objal kolem krku. Naštěstí se po chvíli autobus přeplnil tak, že už spadnout nemohl. 

Díky tomu, že jsem seděl vepředu, mohl jsem pozorovat našeho řidiče při práci. A věru bylo na co koukat. Před cestou odstrojil staré věnce z bůžků trůnících na palubovce, rozvěsil nové, pomodlil se, nacpal si hubu betelem, zapálil eukaliptus a vyrazil. Autobus ovládal bravurně, nevadilo mu, že řadící páka vibrovala natolik, že se občas vzdálila metr od něj a poté jej dloubla pod žebra. V čem však byl mistr, to bylo ovládání klaksonu. (Stejně jako všichni Indiáni vyznával heslo, že auto bez klaksonu je jak sex bez ženy.) Odhaduji, že přes 50 % cesty protroubil. Neomezoval se jen na nějaké „tutu“, občas zahrál i povedenou skladbu. 

Cesta neubíhala zrovna nejrychleji, většinu jízdy jsme stáli (pauza na WC, jídlo, pití, betel, oprava autobusu, benzínka, krávy, nepojízdná auta před námi a často bez zjevné příčiny), nebo se pohybovali rychlostí do 5 km / hod (díky povrchu vozovky a díky tomu, že nástup a výstup se uskutečňuje za jízdy; v Dillí jsem poprvé vyskočil tak nešikovně, že jsem se pěkně natáhl). Nejdelší přestávka byla dřevorubecká – Indiáni porazili strom a ten spadl náhodou na silnici. Při jejich středověkých metodách (sekyrky a pily na lidský pohon, klády odnášely ženy na hlavách) trvalo zatraceně dlouho, než strom odklidili. 

Na silnici platí Darwinovy zákony: kola, motocykly a rikše si užívají oraniště mimo cestu, udusaná hlína u kraje patří buvolím a velbloudím povozům a o prostřední reklamní vzorek asfaltu soupeří autobusy a náklaďáky. Skutečně, povrch byl natolik hrozný, že jsem se občas vykláněl z okna, abych se ujistil, že ještě jedem po silnici. Někdy to nešlo poznat ani na pohled. Přestože se jezdí vlevo, protijedoucí stroje nás míjely z obou stran – podle toho, kde bylo místo. Uhýbal ten, kdo měl slabší nervy. Náš řidič je měl ze železa.

Ani průvodčí nebyl žádný ořezávátko. Tlačil lidi dovnitř a zase ven a když se mu někdo nelíbil, nepustil jej dovnitř. Když jsme se rozjeli po dřevorubecké pauze, pokusil se nám do busu vniknout narušitel. Průvodčí do něj prudce strčil a chlapík vyletěl ven ze dveří. Byl však pohotový, zachytil se nějaké trubky zvenčí busu a otevřeným oknem začal průvodčího boxovat. Ten si to nenechal líbit, vyskočil ven a už se mydlili. Většina cestujících vystoupila a fandila.

Něco po 13. hodině mi oznámili, že jsme 50 km od cíle a dál nejedem. Když průvodčí uviděl můj nepříčetný výraz, nacpal mě do jiného busu, ani platit jsem nemusel. V 15:30 jsem byl v cíli.

Tohle byla moje první delší jízda busem. Už jich mám za sebou víc, takže vím, že byla naprosto tuctová a poklidná.