Mail čtvrtý

Ahoj mazlíci,

po pár týdnech strávených mimo civilizaci jsem opět ve středu dění a můžu si užít výdobytky civilizace a něco sesmolit. Abych byl konkrétnější, jsem zrovna v sídle tibetské exilové vlády ve městě Dharamsala. S panem domácím jsem zatím nepokecal, neboť Jeho Svatost je v Belgii. Asi s ním odcestoval i duch budhismu, protože to, co vidím kolem, je západnější víc než sama Amerika. Superrychlý internet na každém kroku, pizza, reklamy na fotbalový šampionát a kina dávající filmy dřív, než je jejich premiéra. Mraky západních turistů, žebrajících Indů a tibetských mnichů popíjejících sprite. Mimochodem, nejlepší pizzu mají v Dalajlámově komplexu... 

Minule jsem skončil své vyprávění na jihu Indie. Z tohoto tropického ráje jsem se spěšně přesunul na sever. Bylo to dlouhých 40 h ve vlaku, z toho 16 strávených na podlaze pod sedadly smotaný mezi zavazadly. Ráno, s hitovkou „Dlouhá noc“ na rtech, jsem vyskočil ve městě Bodgaja. Zatímco Budha tu přišel k osvícení, já tu přisel akorát o svůj MP3-přehrávač. V nedobrém rozpoložení (můj obvyklý trik jezdit lepší třídou nevyšel a já platil pokutu) jsem se tedy přesunul do světoznámého krematoria Varanasi. 

Na břehu Gangy tu pálí zbožné Indy, kteří, když se zadaří, dosáhnou nirvány. Já jsem ji málem dosáhl také, když jsem zjistil, že hotel, ve kterém mám sraz s přáteli z Japonska, stojí přímo nad spalovacím místem a kouř mi jde do pokoje. Na druhou stranu jsme vzhledem k častým výpadkům proudu měli alespoň nějaké osvětlení.

Neboť ve Varanasi začalo být trošku horko (a to nejen díky ohníčkům), vyrazil jsem do Himálaje. To byla ale jízda! S úsměvem jsem vzpomínal na předešlé zážitky z autobusu. Tohle byla zbrusu nová dimenze cestování. Autobusy trpasličích rozměrů (strop ve výšce 170 cm učinil ze stání peklo a vzdálenost mezi sedadly mě přinutila sedět s koleny pod bradou), cesta jen prach a štěrk a udusaná hlína, miliony zákrut a serpentin. Přestože rychlost nepřekračuje 25 km/hod, díky zátočinám a nekonečným srázům to vypadá jako první kosmická. Silničky jsou uzoučké, takže pokud potkáme protijedoucí vůz, musí se couvat tak dlouho, než se najde širší místo k vyhnutí. Indiáni jízdu busem moc nezvládají. Během první (klasicky 10 hodin trvající) cesty jsem zaznamenal 8 zvracejících chudáků za první 3 hodiny. Zejména trojice sedící přes uličku vypadala, že hraje „Škatule, škatule, hejbejte se“ během toho, jak si pravidelně měnili sedadla a střídali se u okénka.

Šťastně jsme dorazili do horského střediska a já vyrazil na nákup výbavy na trek. Po neuvěřitelně dlouhém hledání jsem sehnal pouze karimatku. Nic víc. Připočtu-li k tomu mou výstroj (rozpadlé sandály, malý batoh, se kterým jsem chodil do školy, letní spacák) nebylo to zrovna hi-tech vybavení. Ale první borci na Everestu na tom nebyli o moc líp, utěšoval jsem se a vyrazil na první výlet. 

Můj knižní průvodce dělí výlety dle obtížnosti (stupeň 1-5). Na rozjezd jsem dal 1 – chůze po ro-vině, občas mírňoučce do kopce. Prostě malina. Během prvního dne chůze po rovině jsem nastoupal 1200 m, což v praxi znamená celodenní chůzi do solidního kopce. Mou námahu ukončil až déšť (zmínil jsem se, že nemám pláštěnku?) a já rychle hupsl pod igelit suplující stan. Před spaním jsem ještě uzavíral sázky, zda ten černý medvěd na protějším svahu přijde na návštěvu (naštěstí se mu nechtělo brodit řeku), a pak jsem spokojeně usnul, aby mě o pár hodin později probudila horská nemoc. Pár Paralenů na snídani a bylo po bolesti. A hurá na mírňoučké stoupání. To v praxi vypadalo téměř jako horolezecká stěna – prostě kolmo vzhůru. Díky nadmořské výšce jsem šel metodou minuta chůze, 5 minut odpočinek. Pak jsem narazil na sníh, který z cesty učinil černou sjezdovku. Chvíli jsem v něm cupital, ale záblo to. Naštěstí přišlo krupobití a učinilo tak konec snům o dobytí posvátného jezera. 

Můj druhý výlet byl ohodnocen stupněm 2. Nešlo ani tak o kopce, jako o orientaci. Zapomněl jsem se totiž zmínit, že neexistují turistické mapy hor a v terénu není žádné značení. Všichni (skoro) turisti to řeší tím, že najímají domorodé průvodce, nosiče, oslíky, kuchaře. Já vsadil na metodu ptát se na cestu všeho, co se hýbe, a stopovat jiné výpravy. Metoda byla úspěšná. První den jsem si zapamatoval podrážku jednoho ne zrovna hubenýho týpka a celý den ji pak v prachu sledoval. Druhý den jsem narazil na výpravu s oslíky, jejichž koblížky byly skutečně dobrou stopou. Vinetou by měl ze mě radost. 

Další výlet k prameni Gangy měl akční cílovou etapu, kdy se musel překrosit ledovec. Indiáni mě strašili, ale když jsem viděl svatého mužíka, jak cupitá bosky vyzbrojen pouze bandaskou se svatou vodou, vyrazil jsem. Sice jsem vylezl úplně někam jinam, než jsem plánoval, ale stálo to za to. Narazil jsem na horské jezírko a v něm se koupala horská víla. Štípnutí nepomohlo – nezmizela. Zato vylezla ven a představila se jako děvče ze Švédska (voda prý byla v pohodě). Za chvíli začala měnit barvu – vypadala jak taťka Šmoula. Nabídl jsem ji svůj oděv a na oplátku mě dovedla k domku poustevníka, kde už pobývalo dalších pár lidiček. Večerní mejdlo bylo sice trošku slabší – všichni začali meditovat, takže jsem hodinu seděl bez hnutí a čekal, kdo to vzdá – ale díky tomu jsem poznal Bena, jediného nemeditujícího. Pochlubil se, že má stan, tak jsem mu nabídl společný výlet a on přijal. 

Ben byl skutečně dobře vyzbrojen. Jeho 70-litrová krosna přetékala výbavou a ostře kontrastovala s mým 30-litrovým poloprázdným batůžkem. Takže jsem vyfasoval stan a veškeré zásoby jídla. Ben byl syn milionáře a jeho výstroj jsem odhadl aspoň na 50.000 Kč. Za vše bych jmenoval titanový hrneček na čaj v ceně 50 €. Vše bylo trošku sci-fi a pro prosté pastevce v horách to znamenalo vědecko-technickou revoluci. Dlouhé chvíle si vydrželi hrát s jeho trekovými holemi se zabudovaným kompasem a do nekonečna dokázali počítat nástroje v jeho švýcarském nožíku (mimo jiné obsahoval hodinky a budík).

Naše společné štěstí netrvalo dlouho. Čtvrtý den výletu jsme odbočili špatně vpravo (dle mé rady) místo vlevo (jak chtěl Ben), díky čemuž jsme dva dny mapovali nové kraje. No šťastní jsme nebyli. Nakonec jsme narazili na pár chatrčí pastevců. Připomínaly mi film „Osada havranů“. Jediným výdobytkem moderní doby byla fólie místo střechy. Všichni tu byli smutní a drželi si odstup. Pak jsme zahlédli trojici dospělých, nesoucích mrtvolku dítěte zabalenou v látce. Mířili k lesu. Trošku mě to vyděsilo. Pak přišel děd, asi kápo, a Ben z jeho posunků vyrozuměl, že ho bolí hlava a má teplotu. Tak se vytasil se svou lékárničkou – no zásoben byl jak okresní nemocnice, v jeho lékárničce velikosti lodního kufru nechyběly injekční stříkačky, rukavice, skalpel a léky proti nemocem, které se v Indii vůbec nevyskytují. Nicméně podané léky zabraly a my byli přizváni k ohni.

Zpráva o příchodu šamana se rozletěla do daleka, a tak když jsme vstali, čekal už před stanem zástup pacientů. Během snídaně náš doktor z hor ošetřil 6 lidí se stejnou diagnózou – bolest hlavy, teplota. (Doufám, že jsme sami nic nechytili.) Na oplátku nás domorodec nesoucí na trh 30 l mléka (na hlavě!) vyvedl na hřeben a mávnutím ruky do dáli naznačil postup pro příští dny. Nakonec jsme šťastně vyvázli, Ben už ovšem se mnou cestovat nechtěl – prý má rád nějaké ty jistoty, či co.