Kapitola 21: Dobré ráno, Vietname

Mili zlati boubelati, jsem ve Vietnamu. Je to zeme veskrze horka jak prase, plna motorek a Vietnamcu, kteri se vam snazi vnutit svezeni na te jejich motorce. Mor na ne. Blbci.

Musim jeste prihodit jednu veselou historku z Kambodze, z hlavniho mesta, abyste nebyli ochuzeni o hezky trapas a nemeli pocit, ze dobrodruh asijsky se jen prodira dzungli, kde ho sezere slon. Zde je jedna historka, ktera by se na strankach dobrodruzne beletrie jen tezko objevila:

Sedim si tak v Phnom Penhu a na nabrezi tam hraju cizincum i korzujicim Kambodzanum, na lavicce vedle sebe mam fotak. A najednou mi cosi tahne za gate. Nejaky vyrostek mi chtel fotak zcizit a nepostrehl, ze jsem si ho privazal ke snurce na gatich. Zarval jsem jak Sandokan ve skoku, kdyz lovi tygry, a zlodej se lekl a dal se na utek. Pelasil tak rychle, ze se zastavil asi az v Tibetu o Himalaje a ja ho tudiz nemohl nakopnout s chuti do zadnice. Nicmene nedobehl jsem ho i proto, ze me gate se odporoucely k mym kolenum, pote co se ten tkaloun kol pasu rozvazal. Na mụj vykrik se otocili vsici, v okruhu dvaceti metru... Vzdal jsem se myslenky hrat si na cetniky a zlodeje, vzdal jsem se myslenek na uspesnou hudebni karieru v Kambodzi. Oblekl jsem se, uku dal do futralu a sel si posedet na zachod.

A zpatky do Vietnamu. Pratele, prusvih. Nic se nedeje. Saigon je napohled nudna metropole s turistickym ghetem v centru. Cele je to koreneno hejny pionyru, plakaty senora Hocimina, sem tam ma sochu. Zlatej Thajskej kral. Dostat se do centra byl ukol nadmiru zapeklity, ale s pomoci Lonely Planet, GPS, stesti a motorky se vse podarilo. Pozevloval jsem si a vyrazil na sever. Vlakem. Rekl jsem si, ze stejnak bych to chtel zazit, a kde lepe, nez vyuzit ohnileho ore ke svezeni na vypadovku.

Ho Chi Minh City (Saigon)

Nadrazi jsem nasel, prepazku, kde se prodavaji listky, taktez. Dloubam prstem do mapy a ukazuju to zenstine. Ta krouti hlavou, ze tam nic nejede. Druhy den v jednu. Trocha patrani prineslo poznani, ze neco jede, ale nestavi to v kyzene stanici. Svezu se tak aspon kousek. Na vlak cekam hodinu, hodinu jedu a jsem porad v Saigonu. Listek se ukazuje pri vstupu na nadr, ve vlaku a pri vychodu z nadrazi. Tady cernym pasazerum psenka nepokvete.

V navaznem autobuse MHD jsem byl svedkem mistrovstvi v neverbalni komunikaci. Pruvodci obesel cely bus a nakonec prisel s jednou holkou, ktera rekla "seven thousand" a sla si zas sednout na sve misto. Pruvodci dostal oznamenou castku - blbec. Domluva tu neni zadny med. Onehda jsem stal na krizovatce a potreboval jsem do Da Latu. Pohunek sbira odpadky. "Dalat?" ptam se a ukazuju odhadovanym smerem. Yes! Nebo tady?! Yes! A co tudy? Yes! Tu blbost, ze vsechny cesty vedou do Rima, musel vymyslet nejaky Vietnamec.

Pln odhodlani jsem sel na stopa s umyslem projet trasu zajezdu Vietnam na kole. Pred par dny jsem kecal po skypu s Van, se kterou jsem se potkal na NZ a ktera zije v UK, ac se narodila ve Vietnamu. Absolvoval jsem rychlokurs vietnamsky snadno a rychle. Slovo autostop lekci ukoncilo. Nabyl jsem presvedceni, ze autostop je tu neco nelegalniho, zapekliteho a predevsim nemozne dlouheho k zapamatovani.

Autostop kupodivu funguje. Jezdi tu motorky, nakladaky a busy. Na morotorku vás bez helmy vezme malokdo a kdo ma helmy dve, je taxikar. Zbyvaji nakladaky. Narozdil od ostatnich zemi zapomente na jizdu na korbe. Ale treba vás adoptuji. To se mi stalo prvni vecer cestou do NP Cat Tien. Ridic si me odvezl domu, jehoz jednu mistnost (1/3 domu) zabirala modlitebna Budhovi a Hociminovi. Druhy den jsme posnidali a vyrazili do narodniho parku. Dali jsme si prochazku dzungli a pak jsem se ho zbavil. Nejak jsem netusil, kam to bude gradovat.

Dalsi vecer me zastihl pri stradovani mesteckem Di Linh. Jeden utlocitny motorkar prelozil rodinu na jinou motorku (asi znamy) a me vzal k sobe. Vzal me k nejakym znamym domu. Pak k jinym znamym. Ti volali nekomu, kdo umel anglicky, a ptal se me, co ze v tom dome chci. Trochu jsem se v tom ztracel a mel pocit zviratka, na ktery se vsichni chtej podivat. Nakonec jsem se nasral a s vyhlidkou na nocleh v kavove plantazi nahodil baton na zada. Byl jsem nahozen na motorku a odvezen k prvnim znamym. Rychle jsem rozlozil spacak a predstiral spanek, nez me povezou ukazat stryckovi Nguyenovi do Hanoje.

Da Lat

Ranni probuzeni revem vietnamske hadky se zapsalo na zebricek Komarovych osklivych probuzeni. Zvukove to bylo neco mezi koncertem skupiny Rammstain a bitvou u Kurska. Postupne odjizdely motorky a pani domu nakonec stala v prizemi sama s trochou tech strepu z nadobi, ktere se ji dostalo do cesty. Tichoucce jsem podekoval a vyplizil se ven, ani na snidani jsem necekal.

O dva dny pozdeji me kratka popoledni prehanka u jezera Lak zahnala do restauracky. Druhy den rano jsem se s pocetnou rodinou rozloucil, jako bych do ni patril, a kdy ze zase prijedu. Rekl jsem, ze tak za 14 dni. Uz se na me tesi. Dobri lide, dobry kraj.

Komár
Kuzmič, hlava otevřená