Kapitola 18: Kanada, krabice od bot a dobré poledne, Kambodžo

Prijde mi to jako vecnost, kdy jsem v podvecer zakotvil v guesthousu Canada. Jeho nazev asi odkazoval na smrad, jaky se line z satny kanadske hokejove reprezentace po druhe tretine v semifinale mistrovstvi sveta. Vydal jsem se zpatky na caru a pred kasinem (v Thajsku je hazard zakazan) tasil svuj ohrany repertoar v nadeji, ze nejaky prave vyhravsi stastlivec utrousi nejaky ten milionek. Misto milionku pristalo par dolaru, trocha thajskych batu a asi 10 000 kambozskych susniku, jejichz kurs ani jmeno jsem neznal. Ted jiz mohu rict, ze Riel je 0,004 Kc. Mile me potesilo ze korzovani zemi nikoho se obeslo bez obstrukci - prochazejici Kambodzany stejnak nikdo nekontroluje a ti v davech tahnou vecer z prace domu. Potesila me jedna trhovkyne, ktera za pisen jen pro ni utrousila Angkor - mistni pivo.

Mam rad tu smes zvedavosti, kdyz poprve natahnete ruku a zalovite v proudu aut v pro vas nezname zemi. Rano jsem trochu konsternovane koukal na silnici na zmet motorek. Po delsi dobe mi zastavil kamion. I laikovi v oblasti designu karoserii by bylo zrejme, ze zde ji navrhoval nekdo, kdo 30 let skladal krabice od bot. Absence predniho skla umoznovala komfortni klimatizaci posadky a mam podezreni, ze cisterna na korbe byla ve skutecnosti nadrz. Svezl jsem se o kus dal a poblikavani osobaku, ktere me chtely jiste ne nezistne svezt, jsem ignoroval. Jednou nabidnuta cena 15 USD me utvrdila v tom, ze nakladaky jsou cesta, jak omezit jezdeni samozvanymi taxiky. S tim uz mam zkusenosti z Iranu.

Druhy kamion jede do Sisophonu. Rozhodnu se tam zustat, zajit na net, porozhlednout se. To je ale problem, protoze Kambodza muze smele souperit s Holandskem v soutezi o nejplacatejsi kus zeme. Vyhoupnu se na konsky povoz a jedu kus za mesto k templu ve skalach. Cestou hraju kocimu a je to udalost, jakou Sisaphon nezazil od svrzeni Pol Potovy vlady. Cestou od klastera se zakecam v kramku s holkama, co tam prodavaj, a jednim typkem, co chce pilovat svou vic nez obstojnou anglictinu. Prinese nejaky vyborny ovoce, tak pilujeme. Pak me sebe a sveho sefa nalozi na motorku a jede se do mesta. Sedim uprostred a vim tedy, ze jestli nekoho potratime, tak ja to nebudu. Nebo v tom aspon nebudu sam. Vecerni pruzkum internetu odhali existenci vietnamskeho konzulatu v Battambongu a neexistenci tehoz v Siem Reapu. Tak vim, kam zitra jedu. Viza jsou priorita.

Cesta uplyne pomalu. Nemuzete chtit moc rychlosti od auta, co veze bagr, ani od trakturku (miluju je - trakturek vas nenecha ve stychu, na korbe se obcas najde neco k jidlu...). Treti vozidlo je nakladacek vyrobeny v automobilce, kde razi teorii minimalismu a neco jako karoserie, podlaha kabiny nebo nedejboze predni ci jine sklo je povazovano za prepych. Ridic ma moznost sledovat chod vetsiny komponent a delat drobne opravy motoru za jizdy a nemusi se nicim zdrzovat.

Battambong

Jedno auto a trakturek me dotlaci do Battambangu. Pred dvanactou dorazim ke konzulatu. Pochopitelne poledni pauza 11-14. Tady bych chtel pracovat. Na druhou stranu musim rict, ze kdyz reknu, ze chci odjet do Siem Reapu a viza si vyzvednout za tyden, konzulatni klucina navrhne, ze to vyresime expresnim vizem bez priplatku. Zaplatim 40 USD a za 15 minut odchzim bohatsi o radu ze do Siem Reapu jezdi lod - 8 hodin. A do Penom Pengu jezdi vlak - jednou tydne 19 hodin a 190 km. Tak tomu rikam epicka cesta hodna samotneho Livingstona nebo Pavla Bema. Vlak si asi necham ujet, ale zitra jedu lodi - aspon se nebudu vracet stejnou cestou. Lod jede 8 hodin, ale aspon to nedrnca. Mimochodem, kdyz jsem videl mistni nadrazi a koleje, nemyslim si, ze by moje pojistovna pouziti zelezne drahy schvalovala.

Komár
Kuzmič, hlava otevřená