Kapitola 15: Na hajveji číslo jedna

...tak to bude muj hit nasledujicich par dni, kdy se vydavam do hor severovychodniho Laosu.

Mistni silnice zcela popira teorii o tom, ze jakmile zlepisite dopravni obsluznost uzemi, zvysi se intenzita dopravy na dane komunikaci. Tady nejezdi ani tuk. Natoz pak tuk-tuk. Straduju si to po silnicce do hor, pocitam auta. Moc prace mi to neda, prvni jede po hodine a pul. Ridic se zazubi, zamava, zatroubi a jede dal. Sve dusevni pochody nebudu rozebirat opet zkousim vsechna mozna gesta pro zastaveni tech nekolika malo aut. Opet zvazuji uziti gest neslusnych - stejne tomu nerozumi.

Za den se posunu asi o 50 km, vetsinou pesky. Vesnice jsou jedna jako druha. Bambusovy chatrce, vsude sekaji travy a vyrabeji METLY. Dokonce i jedu s jednim pickupem. Na korbe jsou dva kluci. Jeden se predstavi jako Mr. Jampo. Az potom pochopim, ze je to mistr Rambo. Jeste na te vyslovnosti bude muset zapracovat.

Vecer me zastihne na ceste. Okolni strane zplundrovane dzungle premenene v pole. Dalsi vesnice cert vi kde. Uz chci odbocit na cesticku za bilboardem s napisem "jsme hrdi, ze tu mame tygry", abych zakempoval, kdyz se ozve motorka. Nemyslete si, ani motorkami nepohrdam. Ale neni to motorka, je to chlap s krovinorezem a s nim cela jeho rodinka, jdou z pole domu. Jeden Budulinek umi anglicky a tak rika, ze bude rad, kdyz prespim v jeho vesnici. No na to jsem cekal, super. Neni to ani dva kilometry.

U prvniho baraku budulinek zaleze dovnitr, predtim mi popreje stastnou cestu a at se mi v jeho vesnici libi a zabouchne dvere. Na druhem konci vesnice zdeny barak a kolemjdouci rika neco, ze je tam spatne. Nerozumim. U jedne chatrce mlady par ji ryzi a nejaky maso a zeleninu, a tak me pozvou (priznam se, ze tam tak trochu ocumuju s tim cilem). Fajn lidicky, snazi se mi vnutit jednu svou znamou. Tu odmitnu narozdil od noclehu v tom baraku, kde je neco spatne. Aha, tam jsou spatny lidi - to znaci nemocnice. Dostanu jedno oddeleni jenom pro sebe. Jsou tu dve postele, jedna matrace, perina a dva stojany na kapacky. V mistnosti to smrdi jak v podpazdi tenisty po rozhodujicim setu.

Druhy den vyrazim posilnen snidani, ale stejne bych si neco dal. V dalsi vesnici najdu obchudek. Maji tu par trsu bananu a svazek krys. Beru banany,ktere jsou od krys nejdal v naivni predstave, ze tyhle dve komodity nebyly nikdy v jedne igelitce pospolu. Rikam si, ze si i po tech bananech musim umyt ruce. Vody tu moc neni, vubec cely Laos vypada, jako by bylo zrovna obdobi sucha. Coz taky je.

Prvni stop je kluk na motorce. Sednu za nej a on jestli bych mu nedal za svezeni par KIPu. Ukaze se, ze chce 30.000 za 4-5 km, coz je sazba, za kterou by se stydel nejeden prazsky taxikar. Tady me to spis pobavi. Za dalsi zatackou na me ceka znova s tim, ze me za 25.000 vezme daleko. Dalsi vyzvidani prinese poznani, ze daleko je 8-9 km. Albansky ho odkazu na zitra (zítra = albánsky neser) a dal ho ignoruju.

Den je zase vic prochozeny, uz to beru i zkratkama dzungli, stejne mi zadny auto neutece. Hory tu lezou pomalu do dvou tisic a jsou nekonecny a zarostly zeleni. Projedu par mestecek, coz jsou vetsi vesnice a sem tam nejaka ta ruda vlajka, zatimco ve vesnicich na to dlabou. Ani temply tu nemaj, tyhle kmeny v tom buddhismu nejedou, takze psenka mi tu nekvete. K veceri i dam nejaky maso a ryzi. Maso jsem povazoval za kureci, ale bylo chlupaty jak Bariny nohy. Coz mi pripomina, ze jsem si od rana neumyl ruce. Trochu neprozretelne se zeptam, co jsem snedl. No krysa nic moc, priste si dam to kure.

Vecer me zastihuje na korbe nakladaku, na ktere travim polovinu doby jizdy. Druhou polovinu travim ve vzduchu, kam me posila tahle parodie na silnici. Zmrzly vystupuju v Nam Noem. Mala vesnice, s krizovatkou a silnici na Phonsavan. Mam tri mapy. Jedna tvrdi, ze vesnice neexistuje, dalsi popira existanci silnice, dalsi mapa tvrdi, ze silnice existuje, ale miri do Vietnamu. Necham to na rano, prisednu k detem u ohnicku vprostred krizovatky, abych se ohral. Jsem zmrzly na kost. Zahraju pisnicku a prijede autobus. Do Phonsavanu. Znameni. Dva dny neuteseneho stopu me neprimely na to zanevrit, ale proste to beru jako signal od soudruha Buddhy. Sednu na sedacku a 4 hodiny valime pres hory a doly. Na vedlejsi sedacce sedi chlapek s veverkou v kusu bambusu, kterou krmi sojovym mlikem (ta musi byt v sedmym nebi - jeste kdyby bylo tofu). Pak pribudou dve opice, ktere se schovaji pod kolo rezervy, ktere zabira prostor u zadnich dveri. Jedna z opic - teda je to takovy naky hlodavec s krysim ocasem a opicim xichtem, se pomoci, coz doda dalsi prijemny vjem. Tentokrat cichovy. Zvukovy doplnuje nezbytna hudba. Zaviram oci a az do cile je drzim zavreny.

Phonsavan je proflakly Planinou dzbanu. Co si pod tim predstavit. Planinu a dzbany. Taky je tu hromada krateru a nevybuchly munice. Kdyz vyrazim na planinu, par kilaku od mesta nejdriv vylezu na jeden kopec na periferii, urcim silnici a ejhle, je tu nejaky velky areal, oploceny, obchazet se mi to nechce a silnice je zrovna na druhe strane. A v plotu maji diru, ze by tam chlap na motorce projel, coz se taky sem tam deje. Vypada to vojensky, ale co.

Planina džbánů

Uz jsem skoro na druhe strane, kdyz zautoci Laoska armada. Teda reknu vam, ze az budou valcit s Thajskem, tak maj problem, protoze teplaky a sandaly nosi obe armady stejny. Vojak je vyzbrojen hrozive vyhlizejici badmintonovou palkou. Pta se, jestli mam cas. Mam, zadnej stres. Ze by si jeho velitel se mnou chtel promluvit. Prichazi sarze. Pta se, co tu delam, odkud jsem prisel, kde jsem ubytovany, jestli jsem neco fotil atd. Poprave odpovidam a dobre se bavim. Nakonec jsem propusten s podimnkou, ze nevyzradim, co jsem videl, jinak ze me zastreli. Vojin Badminton v roli prekladatele doda, ze by se mnou neco rad zkonzultoval ohledne anglictiny, a tak na rohozi pred branou zakladny laoskeho letectva ucim anglickou vyslovnost. Aj sapik inglis veri gut, amen.

Planinu dzbanu pak prohlidnu, i muzeum nevybuchle munice. Planina dzbanu dostala zabrat a je hezke, co vsechno jsou schopni z tech bomb vyrabet, kdyz to teda zrovna nebouchne nekomu v ruce. Treba kajaky z pridavnych nadrzi, grill z kazety stromeckovych bomb. Sloupky plotu z 500lb bomb... krasny priklad recyklace, o estetice toho vseho ani nemluve.

A rozhodnu se zamirit na jih. A to ne po nejakych ovcich stezkach, ale hezky poctive po silnici c13. Naprosto haluzne se mi podari druhy den dostat az do Vientiane a to na 3 auta. Zahrnuje to i desetihodinovy stop s nejakyma lidma pres rozvody elektriny nebo neco takovyho. Vedle saltr paky maj pracovni helmu a 7 roli toaletniho papiru a voltmetr. Asi jsou z ministerstva pro osvetlovani toalet.

Vientane uz videt nepotrebuju, druhy den odpocivam a hraju na uke u vitezneho oblouku (jiz zminena vertikalni ranvej se stala triumfem vitezstvi socialismu nad kapitalismem a blbosti nad zdravym rozumem, kdyz laoska vlada pouzila americky cement urceny na letiste na vystavbu tehle obludy). Vydelam stos bankovek a jedu dal. A opet je to boj. Prvni stop na autobusak u vypadovky. Klasika. A co cloveka na stopu nezklame nikdy? Trakturek. Miluju je. To jsou ridici, co nereknou ne. Diky pomalosti stihnu pantomimicky vysvetlit, co je to autostop a ze bych se svezl. Valim na jih. Na konci mesta zaradi ridic vyssi rychlost (nanda jiny remen do motoru) a to uz opravdu frcime.

Noc stravim na... na Revolucnim hrbitove Laoske osvobozenecke armady. Teprve se stavi, tak mam klid. Par tisic nahrobku, uprostred velka stupa s peticipou hvezdou a na konci bambusova budka jako stvorena pro unaveneho poutnika.

To je pro dnesek vse, ale abyste nemohli usnout zvedavosti, co ze jsem to videl za armadni tajemstvi, to si nemuzu vzit na svedomi. Cili videl jsem, ze laoska armada prezbrojuje. Sovetske ZILy meni za nakladacky ISUZU, cimz se jeji schopnost nekam se dostat omezi na par silnic. Stare Gaziky a Uazy pak nahrazuje vysokozdviznymi voziky znacky Toyota. Asi cekaji utok vetsiho mnozsvi palet, ale oni se s tim vyporadaj. Praci cest, fotbalu zvlaste.

Komár
Kuzmič, hlava otevřená