Expedice BaH A MY 2008 (Bosna & Hercegovina)

Termín: 4 týdny v srpnu 2008
Účastníci: Bára, DJ, Evička, Fazi, Komár, Šebík
Cesta: Travnik, Jajce, Vranica, Jablanica, Mostar, Blagaj, Međugorje, Kravica, NP Hutovo blato, NP Sutjeska, Maglič, Volujak, Bjelašnica, Konjic, Boračko jezero, Pale, Sarajevo,... 
Doprava: Tam i zpět vlakem, po B&H většinou stopem
Náklady: cca 10 000 Kč

FOTKY: Galerie Picasa zde .
DENÍK: Cestopis vyšel vyšel v edici Chapadlo v listopadu 2009. Ke stažení zde .
VIDEO: Bouřka u Prokoško jezera v pohoří Vranica zde .
VIDEO: Vodopády Kravica zde .
VIDEO: Rozhovor s bosenským Srbem zde .
VIDEO: Výhled z vrcholu Bosenski Maglič v pohoří Maglič zde .
Neautorská VIDEA: Oficiální spot B&H lákající turisty zde; Skoky ze Starého mostu zde; Válka v Mostaru zde; Mostar (1. díl) zde; Mostar (2. díl) zde; Blagaj (Vrelo Bune) zde; Međugorje zde; Vodopád Kravica zde; Hutovo blato zde; Bjelašnica (poblíž Dugo polje) zde; Konjic zde; Boračko jezero zde; Reportáž ze Sarajeva (srpen 1992) zde . 

Následující texty jsou výňatky z deníku (potažmo cestopisu) vydaného v listopadu 2009 (ke stažení výše).

Úvodník: Bosna a Hercegovina. Jeden ze střípků bývalé Jugoslávie, střípek bezesporu krásný, střípek poničený občanskou válkou a… a co říct dál, že? Sáhněte si do svědomí a zapátrejte v paměti, s čím si Bosnu spojujete. Když dáte do jednoho pytle události spojené s válkou (a že je jich požehnaně: od masakru v Srebrenici, obléhání Sarajeva, přes zničení Starého mostu v Mostaru, minová pole, až po nedávné zatčení Radovana Karadžiće), moc už toho nezbyde. Švejkových „sedum kulí jako v Sarajevu“ a atentát na Františka Ferdinanda, sportovci vzpomenou zimní olympiádu 1984, katolíci pak zjevení panny Marie v Međugorje. Ať se snažím, jak chci, prsty jedné ruky mi stačí i s rezervou v případě, že jsem čirou náhodou sečtělý, věřící a sportovně založený zaměstnanec ČEZu, a tudíž vím, že ČEZ koupil elektrárnu v Gacku na jihovýchodě země.

Ale bez ohledu na počty na prstech je někde v hlavě zasunutá představa zelených hor a modrých řek v hlubokých údolích, ale taky představa nejbližšího orientu – staletí osmanské vlády se nezapřou. A kvůli tomu bylo už od minulé expedice tak trochu jasno – za rok Bosna.
Z notně mlhavých vizí se začal plán nořit na jaře. Konkurenční destinace (letos navržené tak trochu z tradice) odpadávaly svižným tempem, ale stejně jsme dlouho počítali s expedicí dvoudílnou – s návštěvou rumunských hor a po dvou týdnech měl následovat přejezd do Bosny. Chtěli jsme tak vyjít vstříc několika expedičníkům, kteří mohli na kratší čas a volali po návratu k Rumunsku, kam směřovaly naše kroky v letech 2001 až 2003.
Tahle představa definitivně padla po prolistování průvodců a pár hodinách na internetu. S lítostí a slovy ‚tak příště‘ jsme Rumunsko škrtli. Bosna a Hercegovina, ten malý flíček na mapě Evropy, si zkrátka zasluhovala víc jak půl expedice.
Předexpediční sraz se odehrál v Olomouci, kde jsme v hospůdce U Kuděje dali hlavy dohromady a snažili se zodpovědět si otázku neméně zapeklitou: Jak se bude naše akce jmenovat? Smějte se, ale někdy nejsme v bezradnosti daleko tomu, vybrat nejdřív zvučný název akce a poté hledat místo, ke kterému se hodí. A Bosna nám to nijak neulehčovala. Mina – tohle slovo se pořád vnucovalo. Bosna je nejzaminovanější zemí Evropy, ale dávat si to na tričko? A tak odpadla Mina, Mamina, Minaret, Mindrák, atd.
Další série návrhů se opírala o přízvisko Bosny „Heart shape land“ – země tvaru srdce. „I ♥ Bosna“ a různé variace (s tím, že místo srdce by byl tvar Bosny a Hercegoviny) také padly pod stůl. Ani po několika pivech jsme nebyli s to při pohledu na mapu Bosny vidět srdce. Kdosi sice navrhoval, ať pijeme dál, ale byl umlčen. Stejně dobře bychom se totiž mohli pokoušet vidět místo Chorvatska bicykl a místo Srbska stádo žiraf.
B a H. Ta písmena musí mít nějaký jiný význam. Listujeme slovníčkem na konci průvodce. Brdo znamená kopec. Expedice „Ty Brdo“? Ale co by bylo H? A o pár stránek dál je odpověď: Hrana znamená jídlo. Expedice „Brdo i Hrana“? Do střízlivosti, alespoň v uvažování, nás navrátila představa, jak potkáme u nás skupinku cizinců s tričky „Kopec a Jídlo“. Tudy ne. BiH – mezinárodní zkratka moc nepomohla a až její počeštělá varianta BaH vnukla spásnou myšlenku: Bahamy! BaH A MY! Ještě padne návrh BACHAMINA, ale BaH A MY se líbí a záhy je hotov první nástřel loga, které spojí exotiku Baham a explozivnost Bosny.

Otázka, kdo pojede, U Kuděje vyřešit nešla. A tak to byl opět boj do posledního okamžiku. Ne všichni, kdo tenkrát seděli nad pivem, odjeli, ale objevily se nové tváře. Couker odpadl hned z několika důvodů a ani příslovečné rozkrájení se by mu nepomohlo. Pitrýsek to vzdala po červnových zkouškách ve škole, které se ukázaly být nad její síly a posunuly se na září. Z ničeho nic se objevila Fazi a doplnila naše prořídlé řady a vzápětí po ní Body a Marky. Ti však odvolali svou účast poté, co si Marky zalistovala průvodcem a přečetla si o minových polích. Přiznejme si, že v průměru jeden mrtvý za týden není málo, a i když sejít z cesty dnes není zdaleka tak riskantní, jako těsně po válce, náhoda je vůl. Poslední otazník visel nad Komárem a žádost o výpověď ze zaměstnání hovořila za vše. Zaměstnavatel cukl, Karadžič zatčen, jízdenky nakoupeny, Balkán volá.

Milý čtenáři, v rukou držíš deník, který popisuje naši bezesporu nejdobrodružnější, nejfamóznější a nejgrandióznější výpravu do Bosny a Hercegoviny. Nechť tuto skutečnost nesnižuje ani fakt, že jsme do Bosny vyrazili poprvé. I Kolumbus se musel nějak vypracovat.
Pro zachování autencity bylo do textu deníku zasahováno jen sporadicky, texty psané kurzívou vznikly dodatečně po návratu domů. Seznam se s kolektivem autorů, kteří ukrajovali čas z nabitých dní, aby do sešitu zapisovali tyto řádky.

Km

Bára (Prešov)
Expediční pysocholožka schopná kdykoliv rozložit serióznost expedice vtipnou glosou v libozvučné slovenčině, majitelka neustále se párajících kalhot, veverka č. 1. Nejčastější hláška: „Danečku, ty kokso!“

 DJ (Seninka)
Ztracený syn navrácený po letech do expedičních řad. Student ochrany přírody na UP v Olomouci. Milovník banánové zmrzliny, hor, ovocného tabáku a opalování. Častý středobod humorných situací, které doslova přitahuje. Nejčastější hláška: „Nemluvte mi o čiči.“

 Evička (Hradec Králové)
DJova (nejen) spolužačka, čerstvý vítr v expedičních řadách, mísními obdivovaná plavuše (blondýna). Expediční marod, milovnice moře, na které nedošlo. Naprostý smolař v hazardních hrách, které její účastí pozbývaly jakékoliv riziko. Nejčastější hláška: „Blééé… uhgblpf…“

 Fazi (Vsetín)
Studentka managementu jakosti (ať už to je cokoliv), majitelka Oviny (plyšová ovce), druhý závan svěžího vzduchu v stojatých vodách personálního složení expedic, veverka č. 2. Nejčastější hláška: „Ježiškotky, Komáre, buď hodný.“

 Komár (K. Žehorvice)
Projektant dopravy v Praze. Škodolibý duch, kterého není radno mít v zádech. Iniciátor taškařic a mystifikací, milovník autostopu, hromosvod, varovný systém před obřími slizkými dvacetimetrovými chapadly. Nejčastější hláška: „Lodyžnost!“

 Šebík (Valmez)
Botanik, pedagog, plánovač a expediční inventář. Zcestovalý pohodář, kterého na Balkánu nic nerozhází, majitel fotoaparátu, frisbee a slona. Milovník kolomajznice a bosenské kávy. Nejčastější hláška: „Evo, Evičkóóó.“

Fz: „DJ-i, ty znáš Pinďu?“
Šb: „Tipuju, že už ho párkrát viděl."
DJ: „Jo, občas ho potkávám.“
Fz: „Pinďa chtěl hlídat celou noc a nechtěl vůbec spát.“
Šb: „To si dokážu představit.“
DJ: „Jo no, to je celý on. Blbeček.“

Šebík (3. 8. 2008, Travnik): Pro začátek Sarajeva stačilo, zbytek okoukneme při další návštěvě. S cestou do Travniku to nebylo až tak snadné, jak bychom rádi. Sarajevo totiž nabízí dvě hlavní autobusová nádraží – srbské a bosenské (tedy muslimské). Ta spolu moc nekamarádí. Některé linky vypravují obě dvě. Příkladem může být hlavní město Republiky srbské, Banja Luka, na severu země. Do té se ze srbského nádraží dostanete za 18,5 KM, z bosenského za 23 KM. „Srbský“ spoj cestou nestaví např. v převážně muslimském městě Zenica. Na takové naschvály si budeme muset zvyknout.

"Srbské“ nádraží leží ve čtvrti Lukavica. Ta tříletým obléháním Sarajeva utrpěla natolik, že je její podstatná část vystavěna znovu. Cestou do ní jsme mohli z tramvaje a autobusu sledovat, jak vypadají domy, které se rekonstrukce prozatím nedočkaly. Dvanáct let poté. Fasády poseté důlky po kulkách – ale to je prkotina. Cihlami záplatované děravé stěny už působí mnohem strašidelněji. Někde chybí okno, někde celý roh domu. Nižší domy jsou poznamenané spíše kulkami, věžovité paneláky si říkaly o ničivější projektily… Na silnicích tříštivé zásahy po minometné palbě. Ty červeně vymalované informují, že na místě zemřelo více lidí. Říká se jim sarajevské růže.

Na nádraží zjišťujeme, že bus do Banja Luky přes Travnik nejede. Je potřeba odbočit na půli cesty v Zenici, kde ovšem bus nestaví. No aleže nám teda na obchvatu přibrzdí. Za 5 KM kupujeme vstupenky na perón. (Netvařte se tak udiveně, po vysvětlení jsme nepátrali.) Za 10 KM lístky pro zavazadla a za 57 KM lístky pro nás. Trochu nás ty počty děsí. S takovou po Bosně moc nepojezdíme. Že on nás ten autobusový steward natáhnul? Příslib předání jízdenek ne a ne naplnit… Při vystupování u Zenice jsem opět navrhnul, ať nám dá lístky. Souhlasně kývl hlavou, řekl: „Da,“ nastoupil do busu a ten se rozjel.

Chytrému napověz,… Po sváče ve vedrem zalité Zenici jsme šli na stopa. Sotva si DJ vyhrnul rukávy, už sedal s Evičkou a Fazi do auta. Jeli přímo do Travniku. Já s Bárou jsme je následovali s asi 20 min zpožděním a bylo potřeba „přestoupit“ v Lašavě.

V Travniku se shledáváme u kostela. Trochu banální informace, zdálo by se, ale byli jsme za to rádi. Univerzální místo setkávání (kostel) funguje možná u nás, v Bosně je potřeba tento model upravit. Kostel se v obci vůbec nemusí nacházet. Nebo jich tam může být hafo. Konkrétně v Travniku jsme napočítali 2 kostely a 8 mešit. (O pár dní později si stejně nedáme říct a pro setkání v Gornjim Vakufu si vybereme mešitu. Ach jéje…)

Travnik působí líným dojmem. Zbylé cca 2 h vedra jsme přečkali ve stínu hraním Macháčka (hra s hracími kostkami). Kdo prohraje, kupuje vítězi pivo. Evička po kvalitní šňůře poprvé výrazněji provětrává peněženku. Zdaleka ne naposled.

Místní atrakcí je Plava voda, prudké koryto potoka vyvěrajícího na úpatí kopce s hradem. Opět mostky, stánky, restaurace servírující pstruhy prohánějící se chvíli před tím v umělých jezírcích. Příjemný chládek od vody, klidná posezení. (Teprve nedávno jsem se dočetl, že ona rozkošná vyvěračka, turistické lákadlo, vytéká z elektrárny.)

Za tmy ukrýváme na kraji města batohy v křoví. (Místo nám ukázal místní mladík. Nedoporučoval spaní přímo na pěšině, neboť je to oblíbený chodníček tokajících mileneckých párů.) Svah nad námi zdobí rozeseté muslimské hroby z bílého kamene. Vysoko nad námi je na hřebínku kaplička, náš zítřejší dopolední cíl. Vyrážíme na procházku do centra.

„Prosím vás, kde je tu centrum?“ „Centrum? Tady.“ „Tady?“ „Tohle okolo je centrum, tahle ulice.“ Zabloudit bychom tedy neměli. „Centrum“ je ovšem plné davu. Obchůdky lákají, hudba vyřvává, restaurace jsou plné. Obrovský kontrast oproti odpoledni. Evička prodlužuje svou šňůru proher v Macháčkovi. Kolem nasvícených historických staveb a Plave vody se vracíme už opět tichým Travnikem k našemu nocležišti. Na pěšinu. Travničtí puboši mají pro dnešek utrum. Doufáme. 

• Pro první dny je typické, s jakou úzkostí se držíme chodníků a cest. Fazi si v Sarajevu zkrátila cestu asi o pět metrů přejitím přes městský trávník. V zápětí se zpotila až na prdeli, když si uvědomila, jak právě zahazardovala se svým životem a že už ji mohla mina připravit o nohy. Pochopitelně jsme tuto počáteční křeč postupně odbourávali.
• Zítra vyrazí Komár na stop.
• Chceme vstanout brzy ráno, abychom se vyhnuli nechutnému vedru při výstupu na náhorní plošinu pohoří Vlašič nad městečkem. Na jejím okraji stojí kaplička, od níž je krásný rozhled. Doufáme, že půjdeme nalehko. Pozdě odpoledne se vydáme do Jajce. Pravděpodobně stopem, neboť včerejší přesun do Travniku byl skutečně rychlý a bezproblémový.

Hrajeme Macháčka…
Br: „O co hrajem?“
Šb: „Kdo prohraje, tak Evička podleze stůl.“

Komár (6. 8. 2008, Jajce): DJ má pravdu, uplynulá noc nebyla z nejpříjemnějších a Eviččina vyblitá barva toho budiž důkazem. Popisování toho, kolikrát její trávicí soustava zařadila zpátečku, aby se o chvíli později rozjela správným směrem rychlostí bosenského řidiče, nebudu plnit řádky deníku… Možná stránky… Snad celá kapitola by se tomu mohla věnovat… No možná by to vystačilo na samostatnou knihu… Takže nic. Počkejte si, až se na pultech knihkupectví objeví kniha: „E. Jirásková – Poblité Jajce“ či tak nějak, já to tu nebudu rozmazávat. Z dalších titulů mohu doporučit: „I. Šedlbauerová – Jak jsem v Jajce ztratila plavky, aneb koukni se do batohu“ a „D. J. Zahradník – Viděli jste toho psa, aneb kde mám, do prdele, chleba?“ Ale zpět od reklamy na brakovou literaturu k literatuře krásné a cestopisné.

Ranní vyvalení se na stop proběhlo bez problémů a ve dvojicích Km+Fz, DJ+Ev, Šb+Br jsme se vydali do Gornji Vakuf-Uskoplje, výchozího to bodu do pohoří Vranica. Dvacet minut na silnici do Jajce přineslo své plody – francouzský pár mířící do Sarajeva v karavanu Citroën. Mají měsíc a jezdí po bývalé Jugošce. Doporučuji Černou Horu – ona nadšeně přikyvuje a rozloží za jízdy mapu Evropy rozlohy prostěradla a podrobnosti globusu přes přední sklo a chce ukázat, kam tam jet. V zájmu statistik nehodovosti na bosenských silnicích jí nabídnu, ať jde k nám dozadu.

Ve zdraví vystupujeme v Dolnjim Vakufu. Pár domů, křesťanský kostel, muslimská mešita, komunistické Cosi. Každá jugoslávská aglomerace přes 1000 obyvatel má své komunistické Cosi. Z betonu, dnes bezúčelné, chátrající, nadčasově obludné. Stopujeme dál a kocháme se tím, jak muslimská babička pouští po proudu pytel odpadků. Kdyby posílala dopis v lahvi svému milému, který odešel do války, nemohla by se u toho tvářit dojemněji. Kolem projíždí DJ a Evička.

Šebík: Po návštěvě centra Jajce šlapeme výpadovkou od města. Procházíme krátkým tunelem a za chvíli nás válcují zvukové vlny řinoucí se z tunelu. Balkánský turbofolk… To nééé! Zastavuje u nás pickup. Je polepený plakáty gazely, ehm zpěvačky, Dragany Mirkovič, na střeše má amplion, který láká na koncert v Travniku. Chlapci nás ochotně vpouštějí do nákladového prostoru, kde leží stoh plakátů. Sedáme Draganě na hlavu a kolena a vyrážíme. Upoutávka nám haleká přímo nad hlavami. Má necelou minutu, zazní v ní asi 4 Draganiny hity, informace o konaném koncertu a běží pořád dokola. Ještě teď, když to píšu, si začínám prozpěvovat… Kýho šlaka, díky Dragano! Zastavujeme v několika dědinkách, chlapi vylepují plakáty, ihned se kolem zvedá čilý ruch.V Dolnjim Vakufu stopujeme vedle komunistického, nadčasově obludného Cosi. Než ovšem tři metry za námi zastaví policejní hlídka a muži zákona si tu s plácačkou udělají stanoviště. Poděkujeme a odcházíme. Zastavuje nám starší pán v červeném Golfu (jak jinak), velmi žoviální, milý, opět mluvící anglicky. Ale hlavně právník, pracovník ministerstva (životního prostředí, řekli bychom u nás), který nám má opět co povědět. Jeho prarodiče přišli do Bosny od Košic. Dostáváme navštívenku, to budou ostatní čubrnět.

Do obce Gornji Vakuf-Uskoplje přijíždíme téměř zároveň s DJem a Evičkou. Snažíme se najít mešitu, u níž máme mít sraz. Ta je však mimo centrum, v němž naopak stojí velký kostel. Už chápeme, proč se název města píše s pomlčkou. Jde o dvě obce rozdělené hlavní ulicí na část bosňáckou, muslimskou (Gornji Vakuf) a chorvatskou, katolickou (Uskoplje). Hlavní třída byla za války frontovou linií, přes níž na sebe ze strany na stranu sousedi stříleli. V obci je už dnes klid, ale obyvatelé se radši drží své části. Staré jizvy se tak rychle nehojí. Měníme plán, čekáme na Komára s Fazi na zahrádce restaurace před kostelem. Snad v každém (nejen) zdejším „chorvatském“ obchůdku se najde koutek s nacionalistickým zbožím. Vlajky, fotbalové dresy, šiltovky, mávátka, trička, slunečníky… – vše v národních barvách.

Komár: Ze stopařské apatie nás vytrhne borec, co jede do Bugojna. Vyhodí nás v centru. Zajdeme na net a valíme dál. Teda valili bychom, kdyby brali. Místo toho inhalujeme vůni čtyřiceti pečených kuřat. Pět minut před tím, než se jdeme zeptat na cenu, zastaví červený Golf a v něm tři typové. Nabízí peníze a sexypárty. Nakonec vezmeme zavděk jen svezením.

Ukafíčka nás čekají ostatní. Zbytek dne trávíme nákupy, konverzací s omladinou a čekáním na planinary. (Šb: Komár trpělivě komunikuje s partou asi dvanáctiletých Chorvatů, kteří se kolem nás shlukli, a všechno je zajímá. Např. zda jsme věřící. Kdo je katolík, v pořádku, pohany ignorují, nad evangelíkem si však odplivnou! Vyjeveně na to gesto zíráme. Komár bere papír a tužku a maluje schéma vazeb jednotlivých náboženství. Evangelík, katolík, pravoslavný… To je jedna rodina křesťanů? Kluci se tváří zadumaně, nejspíš to takhle vidí poprvé. Zato pravděpodobně žijí s vtloukanou představou nadřazenosti katolické víry a chorvatské národnosti. Ostatní jsou ti zlí, proti nim je třeba bojovat. A támhleti za cestou – ti na nás přece stříleli…! Moc by mě zajímalo, jestli tohle městečko někdy „sroste“. Zatím to vypadá, že se přes hlavní cestu pouze natáhlo obinadlo, aby rána nekrvácela…) Navečer dojde z práce starý pán a poradí s trasou přes Vranicu. Při otázce na miny jen krčí rameny. Děj se vůle boží. Ráno se máme stavit, ofotíme mapy.

A večer to rozjedeme v lunaparku. Když rozložíme spaní na fotbalovém hřišti, vyrazíme spáchat pár autonehod s pouťovými autíčky, abychom vzápětí navázali na tradici fotbalových utkání na expedicích (prostřednictvím stolního fotbálku). Hrajeme Šb+Km vs. Br+Fz, a tak je vítězství našich barev jisté. Vyhrají Br+Fz. Možná proto, že část manšaftu Šb+Km neměla hlavy a na tyčích se protáčeli dost… no bezhlavě. Hráči prdeláči. Jdeme spát.

• Plni dojmů uléháme s odhodláním vstát brzo ráno, abychom se vyhnuli největšímu parnu – čeká nás tisíc metrů převýšení. Kolik dní strávíme v horách, nevíme, ale transverzálu, přechod čtyř pohoří, celou určitě nezvládneme.
• Evička není pořád ještě fit, ale co se dá dělat.

Mladý Bosňák vyzývá k přípitku: „DJ, pij!
Šb: „DJ Pyj?“

Šebík (10. 8. 2008, Jablanická přehrada): Budíme se u rozpáleného betonového hřiště kousek od dějiště včerejší oslavy. Všichni jsou relativně fit, ze spacáku nikdo v noci neběhal. Přece jen láhev brandy, kterou otec Komár vytasil po opuštění podniku, zůstala nedopitá. Dvě dopolední hodinky padly na koupání v Jablanickém jezeře. Hezky jsme se vyblbnuli a po dvojicích se vydali na stopa do Jablanice. Tentokrát to byla hračka.

Evička: Setkání v Jablanici bylo naplánované v průvodcem doporučené kavárně Ruža. Všichni jsme dorazili podobně a osvěžili se několika limonádami, čokoládami a točenými pivy. (Šb: Z denního tisku se dovídáme, že na olympiádě vybojovala nějaká paní Emmons první zlato pro ČR (a na netu pak zjišťujeme, kdo že to je). Spousta lidí zas umřela – informují o tom parte na deseti stranách. Džordž Buš a Kondolíza Rajs měli tiskovou konferenci. U Trnovačko jezera v pohoří Maglič v noci přepadli a okradli nějaké turisty.) Ochutnali jsme místní pizzu a vydali se na obhlídku místní atrakce – trosek původního železničního mostu, který byl za 2. světové války odstřelen.

Vrátili jsme se k batohům, kopli do sebe ještě pár limonád a po dvojicích se opět vydali na stopa – tentokrát směr Mostar. Nic platné nebylo doporučení, ať sledujeme krásné údolí řeky Neretvy v okolí cesty… Usnula jsem během pár minut a myslím, že DJ mě zanedlouho následoval. No, nedá se nic dělat, cestu si tedy znovu vychutnáme později, z vlaku.

Z auta nás vysadil příjemný německý páreček na velice nepříjemné výpadovce – cesta do centra Mostaru trvala ve více jak 40 °C pekelně dlouho. Sraz jsme měli v Mostaru u turistických informací nedaleko Starého mostu. Ty jsme však nenašli, a tak jsme se usadili na zahrádce s výhledem na most a máváním odchytávali další dvojice.

Bára: Ako obvykle sa z Jablanice dostávame poslední. Ono to vždy chvíľku trvá než ide okolo nejaký ten veľvyslanec. Tentokrát nám zastavuje policejní komisař Európskej únie. Kontroluje v Bosne prácu polície. Mimochodom, vraj je to hrozné, samá korupcia… Pán je z Belgicka, žije tu už pár mesiacov a spolupracuje tu so svojím slovenským kolegom. Cestou sa dozvedáme zaujímavé informácie o mínovej situácii, o mentalite miestnych, o vojne… Cesta je nádherná. Robíme zástavku, aby sme sa pokochali. Náš sprievodca nám pri vstupe do Mostaru robí prehliadku po periferných častiach. Míňame cigánsku štvrť, shoping centrum, chorvátske kultúrne stredisko a to najpríťažlivejšie – frontovú líniu – domy zničené od streľby a bombardovania, v betóne diery po minometoch… Všetko erudovane komentované našim šoférom, ktorý nám na prianie všade zastavuje a všetko osvetľuje. Podľa neho je súčasný vzťah mostarských Moslimov a Chorvatov celkom dobrý, znášajú sa, ale neustále si robia naschvály. Demonštruje nám to na obrovskom kríži vypínajúcim sa nad mestom. Je vraj na východe. A je to preto, aby k Aláhovi modliaci sa Moslimovia, vždy keď zdvihnú hlavu, mali pred očami tento kresťanský symbol. (Šb: To sice trochu kecal, kříž je na jihu města, ale i tak je skoro nemožné ho odkudkoliv ve městě nevidět.) Podľa nášho veľvyslanca by bez dohľadu Európy mier v Bosne nevydržal. Silný zážitok, vidieť takto na vlastné oči, ako ďaleko to môže zájsť. Na záver poznávacieho zájazdu sme vysadení v tesnej blízkosti nádherného mostarského mostu. Dostávame vizitku pre prípad, že by sme nenašli ubytovanie, alebo si chceli večer len tak pokecať pri pive. Vďačne sa lúčime a po bielom moste vyrážame naproti kamarátom.

Evička: My si dáváme nehorázně drahou limonádu, Barča bosenskou kávu a Šebík vyráží do turistických informací shánět ubytování. Dle průvodce cena ubytování nejde pod 35 KM, ale Šebík je šikula a shání ubytování za (na mostarské poměry) velice příjemných 25 KM. Jdeme trochu podezřívavě prohlédnout, co je nám ke spaní nabízeno. Cestou zjišťujeme, že nám k dispozici budou tři dvojlůžáky. Při otevření dveří do prvního pokoje plesají srdce dívčí části nadšením – s takovým luxusem jsme opravdu nepočítaly. Já s DJ máme k dispozici apartmánek s koupelnou, sedačkou, dvěma křesly a TV. (Km: Během zabydlování se mne vyruší výbuchy smíchu z vedlejšího pokoje. Najdu tam Šebíka klečícího před televizí s fotoaparátem v ruce. Na obrazovce běží bosenský hudební klip. Nevěřícně kouknu na Šebu, který natáčí, a na televizi a složím se smíchy také. Na podiu se natřásají tři sličné slečny. Jejich hlasy nezakryje ani ryčný hudební doprovod a tak musí vizuální stránka věci přebít tu akustickou. A protože kamera stojí mrtvě na stativu a jen občas si střihne detail poprsí nebo pozadí některé ze „zpěvaček“, musí se natřásat slečny. Ještěže nerozuzmíme textu.) Další dva pokoje ale nebyly o nic míň super. Dáváme prádlo do pračky a vyrážíme na obhlídku večerního Mostaru.

Komár: Tento zápis nebude psát Fazi, protože: „Mostar večer psát nebudu, Mostar ráno – to klidně, ale večer ne, to jsem byla opilá.“ Vzhledem k této skutečnosti, která ji omezuje, pravděpodobně nenapíše už ani řádku. Takže je to na mně. Ale dosti slov z protialkoholické léčebny a vzhůru do víru nočního života, Mostar čeká.

Při nočním osvětlení vystoupí minarety, kostely a další výstavní domy, zatímco ruiny ustoupí do pozadí a temnoty. Korzujeme městem a s brandy v ruce dáváme vydělat prodavačům suvenýrní veteše. Skokani šli do hajan, ale turistů i místních je na mostě dost. Zabrousíme i přes rozdělovací třídu do Stínadel. Pardon, do chorvatské části. V noci tu září nasvícená věž a budova finalisty soutěže o „Nejhnusnější betonový kostel s epesně vysokou věží“. A na kopci svítí nasvícený kříž, ať bosňáčtí rychlošípáci vidí, zač je toho loket.

Nakonec posedáme pod most na břehu Neretvy a připíjíme, dokud nás zima nezažene do postelí. Teda zahnala by nás, kdyby naše ztuhlé končetiny nerozproudily rytmy svatokrádežného turbofolku. Místní se svíjejí jak zasaženi elektrickým proudem a nám to škube bránicemi. Jsme ještě víc konsternováni a docházíme k poznání, že produkce televizních kanálů je slabý odvar života mostarského.

• Mostar, byť je turistickým lákadlem, mile potěšil stejně jako komfortní ubytování. Stopy války jsou vidět na každém kroku, ale ve srovnání s fotkami z roku 1995 je město v perfektním stavu. Zítra se tu ještě porozhlédneme a navečer zamíříme do nedalekého Blagaje.
• Počasí dává vědět, že postupujeme k jihu. Je vedro k zalknutí.

Km: „Jsem na stopu řešil, že bych si napsal, že chceme jet jen „5 KM. Pak mi došlo, že by to mohlo vypadat, jako že prodávám Fazi za bůra.“

DJ (18. 8. 2008, pohoří Maglič): Myslím, že vstáváme brzo a myslím, že je trochu kosa. Myslím, že Evča pořád není úplně fit, ačkoliv přesvědčuje o opaku, a myslím, že tu stanovou tyčku, kterou jsme při bourání našeho dva dny povážlivě asymetrického příbytku našli pod drnem dva metry od něj tam nastražil Šebík (od začátku podezřele ochotný s pomáháním při stavbě). Po rychlé snídani a sbalení pěti švestek se vydáváme na cestu. Přímo před námi je poměrně strmé (cca 900 metrové) stoupání do sedla a pak cesta po hřebenech Volujaku rovnou za nosem, co nejblíže civilizaci. Loučíme se tedy se srdcovým jezerem a kličkujíc mezi ovčími hromádkami se vydáváme do svahu.

Co napsat o výstupu? Holt, nebyli jsme nahoře hned… Trochu potu bylo, možná i nějaká znavená slzička ukápla. Přesto si myslím, že svah západně od Trnovačka bylo jedno z nejhezčích stoupání, jaké nás v Bosně potkalo (Km: Nechci opakovat slova toho oficíra, ale tady je stále Montenegro.).

Cesta se ztrácela a klikatila mezi balvany, tu prorazila hradbu kosodřeviny, tam přeskočila několik suťových jazyků, všude však při tom lemována pravou balkánskou zahradou. Na každém kroku nová skalnička, nové zákoutí. Někteří možná nahoře i zalitovali, že to převýšení mělo jenom 900 m.

Sedlo jsme úplně netrefili. Na hřebenu dřepěl mrak, vidět bylo jen pár metrů před sebe. Viditelnost každopádně přinesla několik zajímavých chvilek. Šebík určitě rád vzpomíná na nečekané shledání s kamarády, kteří se vyloupli z ničeho pár metrů před ním, všichni ostatní pak na překvapení, když hřeben na jedné ze svých stran náhle skončil a nahradila jej kolmá propast, jejíž hloubku jsme přes mlhu nedohlédli a nedoslechli. V místě, kde se měl nacházet jeden z nejúchvatnějších výhledů… no… nic moc.

Hřeben byl docela ostrý. Dostat se do sedla, původního cíle výstupu, nebyla úplně snadná práce. Přesto se to však všem o nějakou dobu a jednu mlhu později podařilo. Dokonce i kašlo-kýcho-smrkající Evičce, které cestou nahoru nějací hodní pánové vykuchali batoh a obtěžkali se nemnoha jejími drobnostmi.

V pauze na svačinu se radíme, jakým směrem postupovat dál. Vybrána je varianta napojení se na ústřední hřeben pohoří Volujak, následné sestoupení k cestě, po níž nikdo a nic nechodí a po ní až do sedla Čemerno, k cestě, na níž snad chytíme stop ke Klinje jezeru. Mezitím začíná mlha řídnout. O hodinu později už jdeme azurem a připalujícím sluníčkem, takže nakonec i ty výhledy byly.

Večer nás zastihuje na fajn místě kus pod vrcholem Studenac. Konec, dnešní nocležiště. Problém je jenom s vodou. Není. Šebík s Komárem však za malým hřbítkem objevují sněhové pole, ze kterého by se snad uvařit dalo a tak se přesouváme o kus dál, ke sněhu blíže. Člověk by neřekl, co takový malý hřbet zmůže. Zatímco TAM, bylo teplo a příjemně, TADY kurevsky fouká a je docela zima. Ale co… když už jsme tu… V blízkém závrtu rozděláváme oheň a docela svižně vaříme. Jenom Šebíkovi je zima lhostejná, při vaření klidně sleduje televizi (byť jen nakreslenou na jednom z kamenů ohniště). Po večeři čteme ve stanu Holcovou. A pak už dobrou (větrnou) noc.

• Zítřejší cestu máme z hřebenu jako na dlani. Původní plán stočit se doleva k jihu vystřídal plán přesně opačný. Jen těžko se DJ smiřuje s tím, že neuvidí Pivský monastýr, slibujeme mu, že mu koupíme zmrzliunu. Když to nepomáhá, strašíme ho historkami o turistech stažených do hlubin Pivské nádrže obřím slizkým dvacetimetrovým chapadlem.

DJ se vrátil z lovu, o němž se chce rozpovídat. Při debatě zazní narážka na skutečnost, že Evička za uplynulé tři týdny téměř vůbec nefotila na svůj foťák…:
DJ: „… Ale kdybyste fakt viděli, jak…“
Šb: „Ne, děkujeme, DJ! Mohls nám to rovnou namalovat.“
Br: „Nebo vyfotit.“
Šb: „Byste aspoň měli druhou fotku. Na té první máte mlhu z Magliče.“
Km: „Byste doma řekli: ,Tak na této fotce je hovno vidět. A na této je vidět hovno‘.“

Bára (22. 8. 2008, pohoří Bjelašnica): Prebúdzame sa do veterného rána. Fazi už aktívne zisťuje škody. Kôli medveďom, ktorých je tu vraj požehnane, sme všetko svoje jedlo odniesli do otvorenej predsienky turistickej chaty. Neboli to ale medvede, kto si prišiel pochutnať na našom proviante. V predsieni riadili myši. Opovrhli naším chlebom aj čajovým pečivom a pustili sa do PETiek, takže sme prišli o pár fľašiek, do ktorých by sme si nabrali vodu z našho „záchodu“.

Dnes bude pekný deň. Raňajkujeme na mäkkučkej tráve a vydávame sa po vybledlých značkách smerom k meteorologickej stanici, je na najvyššom vrchu Bjelašnice. Toto pohorie je veľmi zvláštne, samé hrbolky a jamky… Človek sa tu asi ľahko stratí. My si ale strážime značku. Po niekoľkých kilometroch sa nám otvára nádherný výhľad na dolinu pod nami a nielen to. V diaľke vidíme tiež meteorologickú stanicu, v poriadnej diaľke… Sme úplne inde, než sme chceli byť. Značku sme síce nestratili, ale v Bosne sú všetky značky červené, takže si netreba strážiť len farbu, ale aj smer. Nevadí, aj tu je predsa pekne. Stanicu vynechávame a pokračujeme do malebnej dedinky Lukomir, aj tak sa dnes najviac tešíme na ňu.

Stojí na hraně kaňonu Rakitnice. Žije v nej len pár obyvateľov a podľa našich informácií je veľmi malebná. Najprv stretávame malé kamenné plôtiky, ktoré signalizujú blížiacu sa civilizáciu, a už sa nám na obzore vynárajú malinkaté domčeky. Hneď z prvého na nás kričí miniatúrna babička. Nerozumieme jej vôbec nič okrem slova „kafa“, pozvanie teda prijímáme. Hneď nás víta aj druhá babka, z ktorej nevieme spustiť oči. Je tiež maličká, tak 150 cm, v tej horúčave má na sebe hrubé gate s rozkrokom medzi kolenami, čelo jej zdobí čelenka z drobných plieškov, pričom medzi očami má jeden veľký. Vlasy má starostlivo prikryté bielou šatkou, drží v ruke metrovú sekeru a s tou sa oháňa ako statný chlap – chystá drevo na zimu. Niežeby bol Komár slušne vychovaný (Km: Niežeby tu Baruška psala úplné nesmysly, ale…), ale teraz prekvapivo berie babke sekeru a počas našej návštevy zastáva jej úlohu. Druhá bábka nám už na zemi prestrela deku a prichystala vynikajúcu kávu. Najprv dala každému do kalíšku trochu peny a potom nalievala z džezvy dovtedy, kým sme všetko nevypili. No, dnes asi nezaspím.

Usúdili sme, že by bolo vhodné sa primerane obliesť. Predsalen sme v moslimskej dedinke a babka na nás furt niečo kričí, možno sa jej nepáčia naše nahé končatiny, prehadzujeme preto cez seba nějaké handry. Toto pozvanie ale nie je nezištné. Babka začína z chalúpky vyťahovať najrôznejšie pletené výrobky s cieľom predať nám ich. Niektoré sú naozaj pekné, má tu ale aj pár kúskov vyslovene špinavých alebo prežratých od molí. Druhá babka nám za chrbtom svojej kamárátky ukazuje diery v kabátikoch a fleky na ponožkách a varuje nás pred neuváženým nákupom. Obchodníčka sa odrazu zadíva na Fazi, ktorá si z ohľaduplnosti k miestnym šatkami zahalila nohy aj ramená. „Je ti zima? Kup si ponožky!“ Našťastie sme so Šebom odhodlaní niečo si u babičky vybrať. Voľba padá na krásne čiernobiele ponožky veľkosti 35. Budú mi akurát. Chlapci sa potom ešte chvíľu bavili dabovaním babičiek, no a potom sa už so svojimi zaujímavými hostiteľkami lúčime. Budeme ešte dnes pokračovať do dedinky Čuhoviči, ale najprv sa chceme pokochať pohľadom do kaňonu Rakitnice. Ponáhľame sa teda na koniec dedinky, ten trošku stúpa do malého vŕšku, na ktorom sú posledné domčeky a potom už len strmý zráz do hĺbky. Je to paráda! Tak nějak som si to tu predstavovala. Pýtame sa miestnych na cestu do Čuhoviči. Vedie úbočím kaňonu, dostaneme sa tam okolo mini mešitky. Do zotmenia musíme byť na mieste, svižne vyrážame.

Naši botanici a ekológovia po ceste škubú rastlinky, vraj skalničky či čo… Asi po dvoch hodinách prichádzame do cieľa. Čuhoviči už je o niečo väčšia, práve tu končí pracovný deň, z okolitých kopcov sa domov vracajú ovečky. Pýtame sa domácich na nocľah a hneď dostávame ponuku na krásne vykosenú záhradu. Varíme a za chvíľku sa už súkame do spacákov. V noci sa prihnala smečka psov, štekali, trhali, vrčali a rozniesli naše tašky a ešusy široko po okolí, ale ja som bola jediná, koho to so spokojného spánku vyrušilo, ostatní sladko spinkali až do rána.

• Menší navigační chybka nebyla nikterak na závadu, improvizace zvládáme natolik bravurně, že bychom se jimi mohli živit.
• Průvodce slibuje v Čuhoviči nejmenší obchod na Balkánu. K podobným „nej“ jsme trochu skeptičtí, navíc nepotřebujeme nic nakoupit a především si musíme nějaký cíl nechat na příště – není divu, že se druhý den do obchůdku nikdo nevypraví.

Bára se svižně balí…
Šb: „Ty to do toho báglu pěkně rveš.“
Br: „Však to je jenom velká díra, tam nejsou žádné police.“

DJ (24. 8. 2008, Boračko jezero): Hmm, to bylo za časů, kdy rána ještě bývala jasná, příjemná a neuspěchaná. Snídávalo se ve spacácích. I nějaký ten meloun se vždy odněkud přikutálel. Tráva hřála a píchala do obnažených těl, zatímco hladina jezera se podbízivě třpytila. Mluvila k Tobě, bratříčku: „ Pojď… pojď.“ „ Nejdu… jím.“ „ Pojď… jsem čisté, balkánské… vejdi do mě, smoč své údy… ty kluku ušatá.“ „Nejdu… uf… hmm… eh… Oskar ještě netopí.“ Vůně pryskyřice mámila. Vybízela k hašteření. To přátelské házení cizích věcí na strom, to milé schovávání snídaňových ingrediencí do spacích pytlů. To byla legrace!

A srát se chodívalo do skautské osady Pytlíkova hromádka. Všichni tam chodili. Byla to síla, jíž jsi tehdy nerozuměl. Tajemství, o němž Ti nikdo nevyprávěl. Ani správce osady tomu nerozuměl. Bezmocně přihlížel, jak mu hromádka přerůstá přes hlavu. A když slunce rozehrálo naplno svůj kus a písek pod nohama se rozhořel… nebylo již jiné cesty! Tehdy jsi bratříčku vzal svou nejmilejší fazoli za ruku a spolu jste vstoupili tam, kam by Vás to před snídaní ještě ani nenapadlo. (Km: DJ asi myslí „Fazoli“, ale pro jistotu necháme v původním zápisu, u DJ si člověk nemůže být jist, zda se nechodí koupat pouze s plodem luštěniny v ruce.)

Toho cákání, toho povyku. Těch nasraných lidí, kteří Ti nechtěli půjčit loďku. Vše má však svá pravidla, své zákony. Nelze trávit všechen čas na stříbrných místech. I ty, bratříčku, musíš jednou opustit svá zadumaná zákoutí a vydat se cestou klikatou do Sarajeva. Sesbírej své smrduté věci ze stínu pod sosnou. Na nic nezapomeň. Již přece víš, jaké to je, když padá zlatá klec a tvůj klobouček proti slunci je neznámo kde… u Klinje jezera. A posilni se. Pozor však na čevapi v hospůdce u podivínova kamaráda. Kroutí ti spodkem. A spodek, synu, to je ďábel.

Mno… a Boračko opouštíme s Evičkou zase poslední. Čistí, vykoupaní a najedení. Suneme se cestou do kopce a vyhlížíme ochotného řidiče, který nás přiblíží k Sarajevu, kde se máme setkat s ostatnímiNásledující řádky by asi měla popisovat Evča, jakožto hlavní hrdinka všeho, co se v dalších pár hodinách dělo, leč pokusím se tedy o vylíčení sám.

Zrovna, když přemýšlíme o tom, jak daleko už asi jsou Šebíci a Komár s Fazi, zastavuje Evičce jeep s výlučně pánským (muslimským) osazenstvem. A kam že jede, odkud je a bla bla… Evička nastupuje. Po zaregistrování mojí maličkosti při kraji cesty jsou chlapi očividně trochu otrávení. A že už vevnitř není místo a kdesi cosi. Moje blonďatá kolegyně na ně má však vliv a tak zanedlouho můj batoh putuje na střechu k ostatním zavazadlům a já dovnitř. Vyjeli jsme.

Ve vozidle je poměrně těsno. Pět až sedm Bosňáků (už nevím přesně) nenechává pohled na dva cizince, z toho jednoho plavovlasého a se sukní ke kolenům, uplně chladnými a v jednom kuse něco melou. Evička mě představuje jako svého přítele, což (trochu překvapivě) berou pozitivně, plácají mě po ramenou a vůbec si se mnou začínají rozumět. Objevuje se první láhev piva.

Z toho, co povídají, vyrozumíme, že nás sebral tým, který má co do činění s označováním minových polí. Jeden z nich se určitě jmenoval Elvedi a dokončoval studium medicíny, jiný kdysi před lety lezl na íránský Damávand. Družný hovor se pochopitelně nevede za sucha. Hned po nastoupení do vozu fasuju já i Evička svůj kelímek, v němž Bosňák přede mnou udržuje pilně hladinu tak, abych jí při sebemenší nerovnosti na cestě přesunul k sobě do klína. A protože u ostatních je to zrovna tak, autem se line osvěžující vůně Sarajevska. Nálada narůstá geometrickou řadou. Přes obecné fráze odkud kdo je a kde všude byl (Chlapáci pocházeli z Goražde a vraceli se z alkoholického dýchánku v horách. Na můj dotaz, jestli nevadí, že jako muslimové pijou, se rozesmáli, až jeep poskočil.), jsme se dostali k intimnějším otázkám. V závěru druhé až třetí lahve piva (obsah 1,5 l) se mě řidič začíná vyptávat, co bych měl proti tomu, kdyby pozval Evičku na večeři. Po mém přikývnutí, jako že jo, když jí vrátí zpátky, zajásá a obrací se na Evču. Po jejím zakývání hlavou, jako že ne, se nevzdává a láme jí do společného večera po zbytek cesty.

Kecá se, směje se, zpívá se. Bosňáci jsou našrot, Češi k tomu nemají daleko. Po příjezdu do Konjice, kde se naše cesty dělí (my na Sarajevo, oni na Mostar) se k našemu překvapení nezastavuje. Rozjaření výletníci se rozhodují, že nás zavezou až do Sarajeva. Trochu vystřízlivíme. Docela slušná zajížďka, tak přes půl Bosny. Oni se však očividně baví.

Projíždíme zrovna centrem Konjice, když na chodníku zahlédneme povědomé batohy. Máváme na Šebíky, voláme. Bosňáci jsou vybuzení, zastavují při kraji. Nevím, nakolik Šebík s Bárou tohle svezení přivítali. To, jak na tom cestující v jeepu jsou, nejspíš poznali už podle dlouhého alko ocasu, který vlál za vozem. A vtěsnat se do už tak přeplněného interiéru taky nebyla sranda. Leč povedlo se, pokračujeme dál.

Z úseku Konjic – Sarajevo si už nepamatuji detaily. Vím, že se něco natáčelo na videokameru, matně si vzpomínám na zastávku na chcaní, kde jsem byl zasvěcen do bosenského dělení chlapů (chlap s čevapčiči = chlap s malým pérem, chlap s čevapi = chlap s klackem).

Do Sarajeva přijíždíme pozdě odpoledne. Srdečně se loučíme, Evička rozdává na všechny strany emailový kontakt. Domlouváme se na shledání v některém z olomouckých podniků. Uff, to byla jízda.

Sarajevo je pod mrakem. Po shledání s Komárem a Fazi v starém známém kempu se ještě vydáváme na cestu k tunelovému muzeu (tunel, prokopán za války ze sklepení jednoho z domů a vedoucí až za linie srbské armády, sloužil v době obležení jako jediný kontakt s okolním světem). To bohužel zastihujeme mimo otvírací dobu, přesto je z toho zajímavá, byť už trochu únavná procházka večerním Sarajevem. Do kempu se dostáváme docela vyplivnutí. Spánek dnes přichází brzo.

Komár: Bylo by hezké říci, že přesně tak to bylo, ale bylo by to neúplné a ke čtenáři neupřímné. Zatímco Kraličáci zvesela pochrupovali ve své noře, nás ostatní přepadl hlad, že jsme ani usnout nemohli. A vinou naší chabé lingvistické vybavenosti jsme se s Bárou z nejbližšího obchůdku nevrátili s pecnem chleba, ale s lahví brandy. Další fáze večera si vybavuji jen útržkovitě, asi jsem toho chleba snědl moc.

Jisté je, že jsme vymysleli nový sport kombinující frisbee a… no čert vlastně ví co, ale bylo to dobré. Cílem je trefit soupeře diskem tak, aby disk přeťal polystyrénovou desku v rukou spoluhráče. Neobejde se to bez pádů, úderů diskem, který se noří ze tmy, všeobecného veselí a dodržování pitného režimu. Desky se berou zpod nedalekého velkého stanu, kde tvoří podlahu pod kobercem. Je jich zde dost na to, aby před půlnocí bylo v okruhu dvaceti metrů zasněženo kousky polystyrénu. Pět minut poté, co se vzchopíme k úklidu a trosky nastrkáme zpátky pod koberec, projde kolem hlídač. Ležíme na spacácích, hryžeme rty, abychom se nesmáli, a jen co hlídač zmizí, začíná další dějství – balet.

Fazi se ujímá roli učitelky a trápí naše rovnovážné ústrojí nácvikem baletních póz. Přejedeni chlebem ty „grándplijé“ prostě nezvládáme. K tomu všemu pějeme neexistující texty na hudbu z West Side Story. Sakra, ten chleba nám dal zabrat, jen co je pravda, myslím si, když konečně usínám, měl bych s těmi jazyky něco dělat.

• Výborný dojezd do Sarajeva trochu pohřbila vcelku nudná vycházka k zavřenému muzeu tunelu, aby konec dne korunoval alkoholický PS-brandy-frisbee-cup.
• Komár opouští expedici zítra navečer a vyráží stopem domů, také proto zítra vyrazíme po zrušené úzkokolejné trati do Pale. Nákup suvenýrů a prohlídku města necháme až na úterý.

Fazi se furt řehtá…
Br: „A to si představte, když je zhulená.“
Ev: „Fazi, já jsem tě dnes viděla polykat nějaké prášky, na co to bylo?“
Km: „To bylo na zmírnění.“

Šebík (26. 8. 2008, Sarajevo): Po sbalení věcí žádáme já, Bára a Fazi kempovou recepční o uschování batohů až do večera. Máme zaplaceno, spát tu už večer nebudeme, ale i tak nám ochotně vyhoví. Plán Kraličáků je jiný – hodlají uschovat svá zavazadla v nádražní úschovně, noc propařit v sarajevských klubech a jít ráno rovnou na vlak. Odchází tedy z kempu s gemmami na zádech. Po směně peněz na závěrečnou porci nákupů jedeme vycukanou šalinou opět přes téměř celé Sarajevo k hotelu Holiday Inn. Naproti němu totiž stojí Historické muzeum s jedinou expozicí – ta je věnovaná životu Sarajevanů za válečného obležení. DJovi a Evičce je líto čtyř marek za vstup (domorodí studenti mají lístek za pouhou jednu marku) a zamíří rovnou na vlakáč uložit bágly. Dělíme se tedy. 

Návštěva muzea nám zůstala hluboko pod kůží. Něco tak působivého jsem už dlouho neviděl. Cítím, jak zbytečně vyzní, pokud se teď pokusím popsat spatřené. Bez jakýchkoliv ambicí vystihnout to podstatné se pokusím čtenáře alespoň přesvědčit, že při případnécestě do Sarajeva by si neměl tuhle návštěvu nechat ujít. Obsah expozice (zabírající pouze jednu místnost velikosti větší školní třídy) se nesnaží návštěvníka šokovat. Ani prvoplánově dojmout. Snaží se držet faktů. Silný rozměr vystaveným exponátům dodává skutečnost, že je tu shromáždili sami Sarajevané. Většinou ryze praktické věci, produkty důmyslu a zoufalství. Cedule se šipkou a nápisem „snajpr“. Podomácku vyrobené zbraně a náboje. Kamínka zhotovená z plechového kýble, jiné menší z velké konzervy. I s nožičkami, dvířky a rourou. Různé typy svíček. Tabákové výrobky – univerzální platidlo. A k tomu množství skvělých fotek zasazující mnohé z předmětů do kontextu místa a doby. Vidíme řadu oken mnohopodlažního domu, vedle nichž trčí z proražené zdi plechové roury odvádějící kouř kamen. Na jiné skupinku lidí kácející s ustrašeným výrazem v parku strom. Frontu obtěžkanou kanystry na vodu. Letecký pohled na dvorky (původně dětské plácky), střechy a balkony domů rozparcelované drobnými políčky se zeleninou. Tlačenici na chléb. Tržiště s pulty plnými banalit a veteše (pohledem turisty bez válečné zkušenosti). Bombardování. Zřícené budovy největších sarajevských závodů a továren. Tři muže jdoucí do práce – jen jeden z nich pohledem zavadil o mrtvou ženu ležící přes chodník s nákupními taškami ještě pevně v ruce. Hořící knihovnu. Nemocnice plné zraněných a zmrzačených lidí po zásahu hlavního městského krytého tržiště. Delegaci francouzského prezidenta Mitterranda na letišti. Bílé obrněné transportéry OSN hlídkující v ulicích. Muže na židli nechávajícího se oholit v kulisách trosek knihovny. Školní třídy ve sklepích… Jsou zde i ukázky novin, které za celou dobu nepřestaly vycházet, byť byla budova tiskárny opakovaně pod palbou. Taky plakáty lákající na koncerty a představení (!). Na jednom sedí v troskách koncertní síně na židli violončelista ve fraku se svým nástrojem a zakrývá si oči dlaní… Výstavu navíc doplňuje řada dohod, proklamací, deklarací a smluv, kterými se v průběhu balkánského konfliktu nešetřilo. Pro řadu návštěvníků možná nezajímavých, nelze jim ale upřít, že působí (spolu s většinou jejich různých signatářů) vedle ostatních syrových exponátů trochu směšně.

Místnost opouštím asi po dvou hodinách značně vyšťavený, holky odešly asi po hodině. Ještě jednou opakuju – návštěvu tohoto místa si nenechte v Sarajevu ujít. A hned navážu druhým muzeem. To je stěsnáno do ještě výrazně menší místnosti a taky není jen tak ledajaké. Je věnováno ještě „slavnějšímu“ historickému tématu – atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka d’Este a jeho ženu Žofii. Muzeum vzniklo na nábřeží sarajevské říčky Miljacky v rohovém domě přímo u místa, kde k atentátu došlo. A nabízí stručnou chronologii události s jejími příčinami i následky. Dominují mu voskové figuríny zastřeleného páru, kterak vychází z budovy městské koncertní síně Viječnica několik minut před atentátem. Jen pro zajímavost – již cestou do Viječnice vhodil jeden ze sedmi atentátníků, který se akce účastnil, do jejich projíždějícího vozu výbušninu. Posádka ji stačila vyhodit a výbuch vážně zranil cestujícího dalšího vozu. (Tento atentátník se poté pokusil o sebevraždu pomocí jedu a skoku do řeky. Poblil se, a tudíž neotrávil a ani neutopil, protože v Miljacce je vody po kolena.) A právě za ním do nemocnice se František d’Este po audienci a koncertu chtěl vydat. Ještě neplnoletý Srb Gavrilo Princip však neměl pro jeho záměr pochopení – poslal následníka trůnu i jeho těhotnou ženu dvěma střelami na odpočinek a zbytek světa do 1. světové války.

Bára s Fazi brouzdaly zatím Baščaršijí, okukovaly památky a hlavně obchůdky. Já postupoval podobně. Asi dvakrát jsme se potkali a ubezpěčili se, že je to naprosto v háji, protože ceny jsou nechutné. A to jsme nechtěli kvůli vysokým cenám nic kupovat v Mostaru… Cha. Tam to bylo za hubičku. Často totéž zboží. Nepodařilo se nám dostat do nejkrásnější Husrev-Begovy sarajevské mešity. Cizince drželi od vchodu v uctivé vzdálenosti. Na druhou stranu jsem zastihl zajímavou výstavu ve Viječnici. Ta se velmi pomalu opravuje. Proč? Když budova slavila stoleté výročí od položení základního kamene, sloužila zrovna jako Národní knihovna. A měla tu smůlu, že výročí vyšlo na období obléhání Sarajeva srbskou armádou. Srbové ji z okolních kopců soustředěným bombardováním (s výročím napaměti) celou vypálili. Bosna přišla téměř o všechny literární památky.

Při nákupech jsme nakonec jakž takž uspěli, ovšem situaci zachraňovaly potraviny. Takže vezeme chalvu, víno apod. Po celodenním cajdání jsme se pomalu vypravili směrem ke kempu, na tramvaj. A potkáváme Kraličáky! Zrovna si nesou své bágly z  úschovny. Tu si asertivně zřídili na originálním místě – na recepci nejslavnějšího sarajevského hotelu, válečného hrdiny, Holiday Inn. Nádražní úschovna totiž překvapila nečekanou drahotou. A zatímco my teď míříme zdřímnout na pár hodin ke kempu, Kraličáci s průvodcem v podpaží razí do centra vymetat až do rána kluby. Jsou to frajeři, jsme zvědaví, jak si noc užijou. Určitě narazí na super lidi, s kterýma se seznámí, zapaří, popijou a nebudou muset jít vůbec spát… No však ráno nám povypráví. Sraz máme na vlakáči v 6:45 h.

Cca hodinu na to jsme se přišinuli k zadní brance kempu a shledali, že je zamčená. Zrovna teď! Naše poslední noc. Zrovna teď, když za brankou nemáme žádné věci, o než bychom se mohli strachovat, branku zavřou… To je pech. Na recepci jsme si vyzvedli bágly a přestěhovali se s nimi přes cestu na malou loučku. Jsem si jist, že tady bychom před měsícem nevkročili ani pohledem. Teď si „na pěšince“ steleme a zalézáme do spacáků. Noc je chladná.

• Poslední den v BaH. Nákupy suvenýrů, utrácení posledních KM, poslední bosenská káva, poslední limonády, poslední burek. Expedice je u konce, zítra nás čeká cesta domů.

0800 286 286 BEZPLATNÁ MINOVÁ LINKA 0800 BUM BUM

Dovolali jste se do minové samoobsluhy, vítejte v hlavní nabídce:

• Pro informace o minové situaci, stiskněte jedničku.

• Pro přivolání odminovacího týmu stiskněte dvojku.

• Pro stahování her s minovou tématikou do vašeho mobilu stiskněte trojku.

• Stojíte-li na mině, stiskněte čtyřku.

  • Až se hnete, asi to vybouchne, přesto můžete ještě udělat spoustu věcí:

    • Pro sepsání závěti stiskněte jedničku. Vyčkejte pípnutí, napište text vaší poslední vůle a potvrďte křížkem.

    • Pro zahrání vaší oblíbené písničky stiskněte dvojku a vyčkejte spojení s operátorem.

    • Jste-li pesimisté, stiskněte trojku pro seznámení se službami a cenami místních pohřebních ústavů.

    • Jste-li realisté, stiskněte čtyřku pro seznámení s cenami invalidních vozíků, berlí a protéz.

    • Jste-li optimisté, zavěste a odejděte, třeba to nevybouchne.

• Stojí-li někdo jiný na mině, stiskněte pětku.

  • Až se hne, asi to vybouchne, přesto můžete ještě udělat spoustu věcí:

    • Pro spojení s televizí Nova stiskněte jedničku.

    • Pro akustický záznam výbuchu stiskněte dvojku.

    • Pokud se ten druhý nemá k činu, stiskněte trojku pro spojení s nejbližší pizzerií.

• Pro opakované vyslechnutí této nabídky stiskněte devítku.

Minová samoobsluha vznikla jako vedlejší produkt stresu, který nás příležitostně přepadal při pohybu mimo vyšlapané stezky.

Body s čísly označují místa, která jsme navštívili:

1. Sarajevo, 2. Travnik, 3. Jajce, 4. Gornji Vakuf-Uskoplje, 5. pohoří Vranica, 6. Fojnica, 7. Jablanica, 8. Mostar, 9. Blagaj, 10. Međugorje, 11. NP Hutovo blato, 12. Tjentiště, 13. pohoří Maglić, 14. Gacko, 15. pohoří Bjelašnica, 16. Konjic, 17. Boračko jezero, 18. Pale